Na dlouhé tmavé chodbě v ponuře netrpělivé atmosféře fňukaly děti a pokašlávali tatínkové.
"Kdo je dál?"
Do hnědých dveří mezi hnědými nástěnkami vstoupila další dvojice rodiče s dítětem.
Na dlouhé tmavé chodbě v ponuře netrpělivé atmosféře fňukaly děti a pokašlávali tatínkové.
"Kdo je dál?"
Do hnědých dveří mezi hnědými nástěnkami vstoupila další dvojice rodiče s dítětem.
Potřeba pravidelného společenského vyžití mého staršího dítěte si žádá návštěv dětských jeslí. Jesle jsou v Brně troje, jedny z nich máme celkem nedaleko a to, že se dcera stala jejich frekventantkou, má tři hlavní důsledky:
1.) nemám peníze, jelikož měsíční "školné" ve státních jeslích dosahuje zhruba tříčtvrtinové výše rodičáku.
2.) Nemám čas, protože pořádek muší bejt a dítě, které po obědě nespí, v jeslích přes poledne nechtějí. Rebela je třeba se zbavit už po obědě. A to znamená, že mezi sedmou a osmou se mi děti probudí, do půl deváté se je snažím vypravit na cestu, kolem půl desáté dorazíme do jeslí a ve třičtvrtě na deset dítko odevzdám "tetám". V půl jedenácté přijdu se synkem domů, servu z něj bundu, v kalupu ho nakrmím, natáhnu na něj bundu a uháním s ním zpátky do jeslí, abychom tam byli na předepsanou půl dvanáctou. Kolem jedné jsme doma, půl dne v čudu, doma binec a plotna studená.
3.) Máme každou nemoc, která se vyskytne v dětských kolektivech široko daleko.
Mýtus: Vzdělání žen je zárukou zastavení provádění ženské obřízky.
Skutečnost: Tam, kde se FGM provádí ve velkém mářítku, nemá vzdělání obyvatel na její výskyt žádný nebo téměř žádný vliv. V Súdánu, Somálsku nebo Mali nechávají své dcery obřezávat matky ze všech vrstev obyvatelstva, dokonce i ty, které vystudovaly univerzity v Evropě či Spojených státech.
Batole letí vzduchem. Žuch! Přistálo na posteli, nožičky se třepou ve vzduchu.
"Já taky, já taky!" volá větší batole a sápe se na tatínka, který ho trpělivě opravuje: "moi aussi!"
Druhé batole letí vzduchem... bum! Zvlášť ta závěrečná fáze působá komicky.
Mýtus: Ženská obřízka je prostředkem k uchování panenství a k eliminaci ženské sexuální touhy.
Skutečnost: K ochraně panenství slouží jen infibulace, faraonská obřízka při níž jsou odstraněny všechny části zevních pohlavních orgánů. Většina žen ale prodělává některý z jiných typů genitální mutilace a jejich sexuální zvyklosti se, jak dokazují průzkumy i statisky počtu nemanželských dětí, v ničem neliší od sexuálních zvyklostí neobřezaných žen žijících ve stejné oblasti.
Nedávno se v komentářích k mé pohádce o hyeně kdosi pokoušel poněkud nesouvisle poukazovat na "pravou tvář islámu" ve vztahu s (dnes již ze Súdánu vyhoštěnou) britskou učitelkou. Jako kdybych já měla něco společného se Súdánem (nebo hyena s mohamedvídkem).
A protože dneska jsem dostala pro změnu vyhubováno za ženskou obřízku v Etiopii a protože jsem byla opět konfrontována se zažitými omyly a mýty, rozhodla jsem se o kulturním fenoménu některých druhů obřízek (nejen ženských, ale i mužských) napsat, respektive přeložit, několik článků.
Mezi 11. a 18. stoletím pronikal islám na území wolofských království jen pozvolna. V 18. století ale v oblasti začaly operovat francouzské jednotky, snažící se zemi dostat vojensky a politicky pod kontrolu. V důsledku toho stála některá království na pokraji občanských válek (v "pohádce" o Makoddu a Sambovi Lawbem se k tomu ještě dostanu), obchod - hlavní zdroj příjmů - upadal. V roce 1886 padl v bitvě u Dekhele Lat Dior Diop a jeho smrtí skončil ozbrojený odpor Wolofů proti francouzské kolonizaci.
S příchodem evropských kupců se novými centry obchodu staly lodní dopravou snadno dosažitelné oblasti v místech dnešního St. Louis a Dakaru. Wolofština se tady začala používat jako hlavní komunikační prostředek mezi obchodníky - bez znalosti tohoto jazyka nebylo možno vstoupit do světa obchodu.
Wolofština patří spolu s fulbštinou a sererštinou jazyky do západoatlantské jazykové skupiny (podle Greenberga) nebo do skupiny senegalo-guinejské (podle Delafosseho), severní větve nigerokonžské podskupiny.
V Senegalu má společně s ďolštinou, mandingštinou, fulbštinou, sererštinou a jazykem Soninků statut národní řeči a významnou roli hraje i v jazykovém prostředí Gambie nebo Mauretánie. Wolofsky hovořící skupiny žijí také v Mali, Guineji, Pobřeží Slonoviny a Gabunu.
První zmínky o přítomnosti Wolofů v království Tekrúr nacházíme v cestopisech Ibn Chaldúna a El Bakrího; v evropských pramenech jsou Wolofové zmiňováni od 15. století, kdy na jejich území pronikali Portugalci.
Dvířka elektrické trouby tichounce lupla; s vytahovaným plechem se do kuchyně dostal závan horka a vůně.
"Zase je celá zdrclá!" zvolala maminka dramaticky, zatímco se shýbala, aby mohla obrovskou vánočku dokonalého tvaru zhodnotit svým kritickým okem ze všech stran.
(Z nějakého důvodu považuje moje maminka všechny svoje vánočky za "zdrclé", i když - přísahám - vždycky vypadají tak, že by je mohli z fleku fotit pro obrazovou přílohu hodně drahé kuchařky.)
Chlapeček zavýskl. Soustředěný na dorážející sestru před sebou, udělal dva kroky dozadu a zadečkem zvysoka žuchnul na samý okraj postele. Viděla jsem, jak tam ještě zlomek vteřiny balancoval, než ho setrvačnost přehoupla přes ozdobný šev pohovky, teď zakrytý čerstvě povlečeným prostěradlem. Dívala jsem se, jak se temeno jeho hlavy s žuchnutím setkává s krémově bílou dlažbou vedle postele a výraz v jeho tvářičce přechází z rozesmátého ve vylekaný a pak nešťastný, než děťátko na zemi konečně spustilo zoufalý a bolestný pláč.
"Dáváte dceří neupravené kravské mléko, nebo pokračovací?" podívala se na mě paní doktorka od stolu zpytavým zrakem.
Musela jsem se zatvářit obzvlášť nechápavě, protože se zeptala znovu: "Když jste ji odstavila... dáváte jí normální mlíko, nebo speciální pro děti?"
Speciální pro děti. Ano, to je ten správný výraz. Přesně to jí dávám.
"No... já jsem ji ještě neodstavila..."
Dostala jsem vzkaz od jedné milé dámy, která si to tu všechno přečetla a pocítila potřebu vyjádřit mi své sympatie. A taky soustrast s mým strašným osudem.
"Koupíš mi to?" zeptala jsem se s nadějí.
"Takovou blbost!" reagoval Choť.
"No právě!"
"Ne! Ještě ji tím budeš podporovat," vzpomněl Choť jedné loňské a jedné letošní reportáže z pořadu Na vlastní oči, kde nás nějaká slečna nejdřív hladce přesvědčila, že je podvodnicí (když si někdo v Česku půjčí miliony a pak zůstane v západní Africe bez kontaktů s četnými tamními krajany a českou ambasádou a dokonce ani nejde vyřídit svým dětem české rodné listy, je to přinejmenším podezřelé) a ve druhé části reportáže to pochopila i TV Nova, která pak pro změnu dramaticky popisovala osudy dětí té dívčiny, umístěných v ústavní péči.
Dalšího slunečného odpoledne jsem od autobusu opět „neviditelná" cupitala za Tanorem, i když tentokrát jsem si byla jistá, že mě při nastupování zahlédl.
Pozdravila jsem rodiče, vázající na zahradě cibuli do svazků k sušení.
Tanor stál před schody na chodbě:
„Byl jsem s Arfangem Thiamem v letecké společnosti. Chtěl jsem si změnit letenku, abych se mohl vrátit dřív, když mě tu nechcete," pronesl procítěně.
O návštěvy je třeba pečovat. Host, který neumí česky, se určitě sám nudí celé ty hodiny, kdy jsem v práci.
Lindin přítel, Arfang Thiam, bude Tanorovi rád dělat společnost.
Moje andel.
Jsi moje zrcatko. Utesit, utisit a utopit moje utrpeni.
Jsem tvoje vrabec. Tvoje ret jsou vonavy, jsou jahoda.
Jsi vsestranný. Vyjimecny a smyslný. Jsi moje! Miluji te!
Autor: Choť, podle všeho se slovníkem otevřeným na stránce U
Obdržela jsem SMSkou na podzim roku 2002, krátce před třetí svatbou.
Nejpozoruhodnější na tom je, že v té době neuměl slovo česky a s češtinou neměl žádný kontakt (s výjimkou kapesního slovníku).
Z letiště nás odvezla kamarádka Linda. Tanor přiletěl vybaven sportovní taškou a drahým fotoaparátem, do kterého mu ale chyběl film. Vážně tady nemůže zaplatit francouzskými franky? Linda vytáhla pětistovku; no co, až si vymění peníze, vrátí jí to. Má na to celý týden. I na mou maminku udělal náš host dobrý dojem.
V sandálcích jsem ťapkala po rozbitém chodníku v ulici Maxe Dormoye, vyhýbala se autům zaparkovaným na něm a stružce špinavé vody tekoucí podél něho, obcházela skupinky arabských mladíků postávajících před restauracemi a vyhlížela nějakou prodejnu s potravinami. Ale ne jen tak ledajakou.
Práce v prodejně s konfekcí se od práce v hypermarketu lišila také tím, že do naleštěného obchodu v centru Prahy přicházelo mnohem víc mezinárodní klientely, která s potěšením zjišťovala, že ceny oděvů z aktuální kolekce jsou v Praze nižší, než v Sao Paulu, Kolíně nad Rýnem, Madridu, Londýně, Rijádu nebo Marseilles.
- „Co to znamená sumayaay?" zeptala jsem se Mara Ndiaye na slovo, které jsem pochytila z jeho rozhovoru s kamarádem.
- „Sama yaay? To je jako ´moje maminka´".
- „Můžeš mě učit wolofsky?"
- „Wolofsky? K čemu by ti to bylo? Uč se radši francouzsky, to má nějaký smysl."
Průvod, pomalu kráčející po rozpáleném asfaltu, se tiše rozestupoval, aby uvolnil cestu pomalu projíždějícímu stříbrnému renaultu s tmavými skly a dakarskou poznávací značkou. Jeden z policistů, stojících na okraji silnice, na okamžik odtáhl od ucha levou ruku s vysílačkou a pravačkou nedbale zasalutoval.
Tohle asi mělo být na začátku... Ale lépe se dozvěděti později, než nikdy, jak Manželka k (a do) Senegalu přišla.
Zkoumavě jsem pozrovala večeřícího Chotě,kterému z talíře ukrádaly obě děti, v té době jednatřiceti- a třináctiměsíční, a dodávala si odvahy ke srážce s realitou. Kamarádka mě pozvala na koncert - "to bys mohla, ne? Když stejně budete v Praze. Děti by ti třeba pohlídal Choť, ségře taky bude hlídat manžel."
Odpoledne se chýlilo ke konci a nákupní centrum zažívalo svou nejrušnější část dne.
Choť si v drogérii vzal z pultíku u vchodu košíček z nerezového drátu a zařadil se mezi ostatní nakupující, pomalu postupující úzkými uličkami mezi regály. Přímo před ním vezla svůj nákupní košík špatně odbarvená žena v modrém kostýmku, následovaná asi osmiletou hubenou holčičkou.
Vážená paní,
pochopila jsem, že znáte lidi, kteří žijí v polygamii a že i Vy případně do budoucna počítáte s nějakou tou spolumanželkou.
Dnes mi v e-mailové poště přistálo psaní, o které by byla škoda se nepodělit.
Autorkou e-mailu je jistá mladá, krásná, moudrá a vůči svodům života i nepřízním osudu pozoruhodně odolná dáma, autorem citovaného díla pak její muž z největšího státu západní Afriky.
Nevím, jestli mne víc okouzlilo to dílko, nebo ten komentář.
(Pro neznalé ještě doplním, že pro většinu normálních Afričanů - tedy ne takových, jako je můj Choť - se tlustá žena rovná krásná žena a naopak.)
Boj s větrnými mlýny ohledně mého zaměstnání byl konstantně bezvýsledný.
Zdravotní pojišťovna mne stále vedla jako dlužnici, protože ambasáda jí ani po dvou měsících a mém žadonícím dopise neposlala potvrzení o tom, že jsem nastoupila na mateřskou dovolenou.
Ve dnech, které jsem zrovna netrávila v nemocnici, jsem se věnovala dalším pokusům o uspokojení vrtochů úřednického šimla: na sociálním odboru městského úřadu jsem se dozvěděla, že jelikož v době porodu už budu nezaměstnaná víc, než dvě stě sedmdesát dní, nebudu mít nárok na peněžitou podporu v mateřství.
Jenže jelikož o své „nezaměstnanosti“ nemám příslušné doklady, bude mi dnem porodu pozastaveno též vyplácení rodičovského příspěvku - „souběh rodičovského příspěvku a mateřské není možný, a jak my můžeme bez zápočtového listu vědět, že vám váš zaměstnavatel (ano, ten, kterého nemám) nevyplácí mateřskou?“
- „Ne, potvrzení o vašem nástupu na mateřskou dovolenou ještě nemáme."
- „A nemůžu ho něčím nahradit? Cokdyž ho vůbec nedostanu?"
- „Jak, nedostanete? To vám váš zaměstnavatel musí vydat!"
- „Nemusí, jak vidíte... Tak co mám dělat, když ho nedostanu?"
Když jsem se v práci ptala na svou mateřskou, nikdo mi nebyl schopen nic říct. „Nevíme, jak to bude. Záleží na tamním zákonu. Zjistíme..." a celé tdny se nic nedělo. Pak mi došla trpělivost, znění zákona jsem si zjistila sama a vytiskla. Psalo se tam o dovolené (víkendy se do ní v žádném případě nepočítají), o přesčasových hodinách (maximálně 260 hodin ročně, placeny až dvakrát vyšší hodinovou sazbou. Řidiči na ambasádě pracovali denně cca 4 - 6 hodin přesčas denně(!) bez nároku na odměnu), i o té mateřské dovolené.
Poslala jsem papír ze svého sklepení kolegovi účetnímu do podkroví. Cestou papír prostudovali všichni zaměstnanci a když si to kolegyně kopírovala, přistihl ji jeden z diplomatů. Bohužel jsem to neviděla, ale měnil prý barvy od jasně rudé po křídově bílou, když se tázal, kde to vzali a pro koho to kopírují.¨
Hned nato mi kolega z podkroví vzkázal, že na takovou dovolenou samozřejmě mám nárok a svých deset týdnů dostanu. A o čtyři hodiny mi skrze něj znovu vzkázali, že na nás, české zaměstnance, se nevztahuje žádný zákon (aby bylo jasno!), ani český, ani pouštní, ale pouze „zvláštní směrnice" pouštního ministerstva vnitra. A podle ní si mohu na těhotenství a porod vybrat svou řádnou dovolenou v trvání třiceti kalendářních dnů.
A tak jsem v práci počkala na poslední výplatu (čtyři týdny před termínem porodu) a zůstala jsem doma.
Jenže aby člověk mohl dostávat mateřskou, musí jeho zaměstnavatel orazítkovat potvrzení o tom, že mateřská byla nastoupena. Bez glejtíku a razítka od zaměstnavatele matka nemůže žádat ani o mateřskou, ani o sociální dávky.
A velvyslanectví se neobtěžovalo ani nahlásit mou mateřskou-nemateřskou na zdravotní pojišťovnu a správu sociálního zabezpečení - jen za mne bez vysvětlení přestalo platit.
- „Prosímtě, vypni to!"
- ??
-"Poslouchat mbalax! V tuhle hodinu!" (bylo jedenáct dopoledne)
- (další nechápavý pohled)
- „Co si o nás řeknou sousedi?"
Pomyslela jsem si, že sousedům - dvaceti cikánským partajím - bude nejspíš jedno, zda u nás víří bubny či vyjí sopranistky, ale pro klid v rodině jsem otočila knoflíkem do neslyšna.
Zatímco Choť obcházel adresy z Úřadu práce, já se stala externí tazatelkou průzkumové společnosti. Po práci a o víkendech jsem trávila spoustu času objížděním vesnic v okolí Prahy a „prováděním průzkumu", jak mí zaměstnavatelé eufemisticky nazývali obtěžování bližních.
Náš byt byl prolezlý plísní, topení v obývacím pokoji netopilo a elektrický přímotop v ložnici jsme se kvůli účtu za elektřinu báli nechat zapnutý; spali jsme schoulení k sobě, v teplákách, ponožkách, pod všemi přikrývkami, které jsme v bytě našli.
V Mbouru žije Sukejna, manželka mého kamaráda Ibrahimy. Ibrahima pracuje v Itálii a domů jezdí jednou ročně, Sukejna v Mburu učí výpočetní techniku.
Ibrahima mi na letiště v Miláně přinesl dárky pro manželku a sestry - byla jsem do Mbouru vyslána s důkazy jeho vzpomínek.
Po osmi hodinách poposedávání na nepohodlných plastových sedátkách v liduprázdné odletové hale milánského letiště jsme příchod dalších cestujících vítaly jako objevení poslů blížícího se vysvobození: majestátní muži v bělostných kaftanech (do nichž se pro tuto příležitost nejspíš převlékli z džínsů a obleků), důstojné matróny s umně nařasenými šátky na načesaných hlavách, šustící bohatými sukněmi z drahých látek... a spousta, spousta zavazadel.