Cizí a cizejší

Choť nakonec myšlenku odeslání dítěte k babičce definitivně zavrhl a těšil se, že s ním bude doma. Trochu jsem ho podezřívala, že si myslí, že bude stejně jako dosud trávit dny v posteli při sledování telenovel, zatímco dítě bude sladce spinkat, dokud nepřijdu z práce.

Během dalších týdnů jsem z karikatury pornostar metamorfovala v meloun a pochopila, že manžel je zapotřebí také k zavazování mých tkaniček.

 

Zodpovědně jsem prostudovala wolofské příručky Pokojné těhotenství a Kojím své dítě, doufajíc v jejich univerzální platnost. Dozvěděla jsem se, kolik kilo mám přibrat a že mám vyhledat lékaře, je-li mi méně než 17 nebo více než 35 let. K lékaři je také třeba zajít, porodila-li jsem více než čtyři děti nebo vážím-li míň než čtyřicet kilo. 

Dle instrukcí budu odpočívat, mýt se vlažnou vodou a k porodu si přichystám čisté prostěradlo.

Ale kdybych měla sníst doporučené množství okry a manga pro pokrytí potřeby vitamínů a minerálů, finančně bych se zruinovala. A kde vzít sušené ryby? A bambucké máslo, abych se jím „jednou týdně natírala“?

Smiřovala jsem se s tím, že před porodem se už do Senegalu nedostanu. (Žádná okra, žádný ibišek, žádné sušené ryby. Ani bambucké máslo.)

 

Příliš pozdě jsem zjistila, že tamní občanství mám už od roku 2001 - úředníci senegalského Ministerstva vnitra se po několika měsících odhodlali odpovědět na dopis české ambasády: občanství jsem získala automaticky v okamžiku zanesení sňatku do matriky a jediné, co musím udělat, je zajít si s oddacím listem na Ministerstvo spravedlnosti pro potvrzení.

 

A můj zaměstnavatel předvedl další ze svých kouzelnických triků: polovina mé nevybrané dovolené zmizela.

 

Ze dnů, na které jsem ještě měla nárok, mi se zpětnou platností odečetli všechny soboty a neděle, přiléhající k dovoleným, které jsem si vybrala v roce 2004: dovolená od pondělí do pátku už nebyla pětidenní, ale devítidenní - pěkně s oběma víkendy na koncích. ( To by tak hrálo, abych se rekreovala o víkendech a ještě mezitím měla volno! )  Ze třiceti pracovních dnů mé dovolené náhle zbylo jen čtrnáct dnů kalendářních.

Mateřské dovolené mi mělo stačit osm týdnů, v čemž bude započítána i má řádná dovolená pro daný rok. Kolega, který mne o rozhodnutí „shora“ informoval, přidal ještě neoficiální doporučení - ať se snažím „vyřídit si to“ tak, abych se mohla vrátit do práce co nejdřív.

Odeslala jsem další dopis na Ministerstvo práce a sociálních věcí. V odpovědi stálo, že cizí zaměstnavatelé se řídí českými zákony, pokud v pracovní smlouvě neuvedli něco jiného. Ale zároveň tam bylo upozornění, že „pokud nemám pro tuto situaci zvláštní písemnou dohodu se zaměstnavatelem, záleží v podstatě na jeho libovůli" a že pro mne stejně "neexistuje způsob, jak se domoci svých práv na subjektu s diplomatickou imunitou“ (a to ani kdybys tu „zvláštní písemnou dohodu“ nakrásně měla, říkal dopis mezi řádky).

A tak jsem znovu uvažovala o svěření dítěte prarodičům na jihu. Ne že bych zrovna čekala, že to mé okolí úplně pochopí, ale nejčastěji předkládaný argument mne pokaždé ohromil.

„Přece bys nesvěřila dítě úplně cizím lidem?“

Jako by Choťovi rodiče byli pro naše dítě cizejší, než ti moji.