Útěk z afrického pekla II.

... pokračování článku http://manzelka.bloguje.cz/621503-utek-z-africkeho-pekla.php:

Ken se odstěhoval a těhotná prvorodička Bára se zatím nemusela bát, že "ji nebo její dítě v noci někdo zmlátí." Ponechaná na pospas osudu, sehnala řidiče taxíku, který ji - zatímco "rozšiřoval svůj už beztak mohutný afroúsměv" - naučil ovládat Kenův vůz, aby se dostala do porodnice.

 

Barbora, v té době už skoro dva roky žijící v Africe, ale zapomněla (?!) že za zdravotní péči a svůj několikadenní pobyt v luxusní nemocnici musí někdo zaplatit. Stižena náhlou amnézií, úplně opomenula, že v předešlých devíti měsících museli hotově uhradit každé její vyšetření v porodnici. Když od ní chtěli vyrovnat účty, přiznala, že žádné peníze nemá. Platit za lékařské ošetření? "Na podobné jednání nebyla ze své vlasti zvyklá" a "věřila v laskavost černochů."

 

Chudák Bára nemá "žádné známé, žádný kontakt na českou ambasádu." (Byl by problém požádat lékaře, aby jí s českou ambasádou spojili, zvlášť když se nachází v témže městě a kynula by jim vyhlídka na zapravení účtů? Nebo měla rodička své důvody,  proč radši než styk s velvyslanectvím volila vězení?).

 

"Laskavost černochů" se nekonala. Bára končí ve vězení. Dítě je zatím jako záruka v nemocnici a důstojník, dozorující ve vězení, si "zálibně prohlíží Barbořina nalitá prsa." Musel to být deviant, protože ženská ňadra nejsou v subsaharské Africe o nic víc sexy, než u nás ušní lalůček.

 

(Prsa jsou na kojení a basta... k čemu taky jinému? Ženská prsa se dají vidět průstřihy rukávů v autobuse, na ulici při kojení, na dvorcích při praní... No a? Prsa... To přece žádného chlapa nebere!)

 

Po třech dnech věznění bez jídla si Bára vyzvedla syna a po druhově návratu do vily se "snažila plnit povinnosti vzorné ghanské ženušky" (vždyť žádnou ghanskou ženušku nikdy neviděla, soudě podle textu knihy?!). Ken si pomalu zvykal na syna a Bára jejíž "touha po jeho těle je silnější, než její hrdost", s Kenem opět začíná spát, "objatá jeho černými pažemi."

 

Na svých cestách po Evropě získává nové investory a přehlíží do očí bijící skutečnosti, dokonce už i servírované na stříbrném podnose: miliony mizí v Africe a zisk stále nikde. Zpátky v Ghaně Barbora přebírá miliony, přicházející z Čech přes Western Union, létá do Švýcarska a do ČR, převáží další miliony v hotovosti. Je "šťastná jen v ložnici, do níž Ken nevstupuje."

 

Bára taky přemýšlí, "o kolik příček nahoru se Ken v místní společnosti dostal kvůli blondýnce, která s ním sdílí domácnost a porodila mu dítě." Je dál bita, milenec jí "musí dávat lekce, aby pochopila práva mužů v jeho zemi".  Na dva dny ji zavře v koupelně, aby jí došlo,  "jak se má správně chovat africká žena.Jen naprostá poslušnost a oddanost ji ochrání. Musí se plně podřídit africkým zákonům a trestům. Nehodlá-li respektovat staletími prověřený spravedlivý systém, má odejít zpátky do Evropy, bez peněz a bez dítěte."

 

Nejde mi na rozum, proč, když měla Bára v ruce svůj pas (kniha říká, že jí ho Ken zabavil, ale bez pasu asi těžko cestovala po Švýcarsku), nešla na policii?  Byla cizí státní občankou, za Kena nebyla nikdy provdaná, dítě by jí tedy podle práva sebrat nemohl. Kdyby byla chtěla, mohla na ambasádě nechat svým dětem vystavit české rodné listy a pak i české pasy?

 

Do Ghany přilétali z ČR noví "investoři" a Bára ochotně podepisovala směnky. A stále byla bita za "svou neschopnost být dobrou africkou manželkou" (manželkou??), což je podle autora žena, která doma i na veřejnosti drží hubu a krok.

 

"Její tělo se pokrývá podlitinami a nad ní stále jako rarášek poskakuje mohutný černoch a cosi vykřikuje v domorodém jazyce".

 

"Africká manželka" se tu vůbec skloňuje ve všech pádech, bez ohledu na ty stovky etnik, které v Africe žijí a mají různé tradice a různý přístup k rodinnému životu. Asi jako by někdo mluvil o "evropské manželce" a předpokládal, že ten pojem je totožný pro rumunskou Romku, Italku, Ukrajinku i Švédku.

 

Barbora je svým druhem také znásilněna a toho dne počne svou dceru. (Jak se asi bude Jennifer cítit, až si to za pár let přečte nebo jí to někdo řekne?)

 

Po porodu odmítá Kenovu žádost o ruku a pozvolna zjišťuje, že Ken není sirotek bez příbuzných (pravděpodobnost, že v Africe narazíte na sirotka úplně bez příbuzných, je asi taková, jako že vyhrajete první ve Sportce). Vydává se znovu do Evropy, kde jí věřitelé seberou pas a nevrátí jí ho, dokud nepodepíše další směnky na šedesát milionů korun (byl by takový problém nechat si vystavit pas nový?).

 

Bára se trápí tím, že Ken si přivedl domů děvče "asi jí chce představit další ze svých děvek" - ale, upřímně, co je pro Kena jiného i Bára? Žije s ním na hromádce, s vidinou dalších zisků mu vozí peníze... Marně na její pozici hledám něco důstojného. Tohle děvče je ovšem "křovačka" (autoři mají o Křovácích asi jen hodně mlhavé představy, nebo to slovo prostě považují za nadávku) a žasne, když Bára dá najevo své znechucení, protože "zřejmě není zvyklá slýchat takováto slova od ženy."

 

Barbora nakonec  najde nigerijský pas svého milého a když je svým druhem zbita znovu, zavolá policii.

 

Policie ho konečně zavře, Báru uklidní, že "ve vězení Kena naučí, jak se má chovat k evropským ženám" (co si mysleli o afrických ženách, jsem se nedozvěděla) a konečně zajde na ambasádu (kde, jak se ukazuje, už předtím párkrát byla?) a nechává si zapsat děti do pasu.

 

Ken zatím ve vězení "jako nadržená a hladová šelma v kleci" nadává, vyhrožuje a "od úst mu létají napěněné sliny".  Jeho výhružky mají asi navodit dojem, že Bára nebude v bezpečí nikdy.

 

Jelikož se v celé knize každou chvíli mluví o "únosech blonďatých Evropanek" a o atraktivitě světlé kůže, asi má pravdu... v bezpečí nebude nikdy.

 

I když akceptuji, že třeba někdo skutečně nemusí šest let poznat, že si půjčuje miliony kvůli podvodům (podivné, ale budiž), vůbec mi není jasné, proč Bára, které nade všechno záleželo na dětech,  je po návratu do vlasti nechala skončit v ústavu.

 

A navíc se mi zdá, že lidi dneska zajímají jen "multikulturní" příběhy s drastickými konci, na kterých si můžeme ověřit, že "ti divoši jsou strašní" a "mně by se tohle stát nemohlo." Jak si jinak vysvětlit, že  "varování dívek a žen, které by snad pomýšlely na život v kouzelné Africe" rychle získává na proslulosti, zatímco třeba kniha S láskou lvice , vyprávějící životní příběh Evropanky žijící šťastně a spokojeně se svým samburským mužem v keňské buši, zůstává v pozadí?