Žába na prameni

Choť na informaci, že jsem těhotná (kteroužto skutečností se mi potvrdilo mé dávné podezření, že vysoký populační růst Senegalu je dán výlučně praktikováním metody „co výstřel, to zásah") odtušil, že „si o tom promluvíme" a nakonec připustil, že „si není jistý, jestli teď chce děti". Měl přece nejdřív studovat, musí se připravovat na přijímací zkoušky!

(O týden dřív mi vysvětlil, že se na přijímačky učit nemůže, protože ještě neumí dost česky. Česky se nemůže naučit, protože nechodí do kursu. A jak dlouho vůbec to studium na vysoké trvá? Cože? Nebylo by něco tak na půl roku?)

 

A copak můžeme přivést dítě do rozpadajícího se bytu?

 

To byl celkem dobrý argument: po půl roce tmy nám elektriku v kuchyni opravil Latyr, s protékajícím záchodem si poradil můj další kamarád Talla (bohužel ho vyhostili dřív, než mohl zprovoznit nefunkční průtokový ohřívač). Do zimy jsem si musela vzpomenout na někoho, kdo umí zasklít okno. Teplá voda netekla už celé měsíce, ohřívali jsme ji v růžové rychlovarné konvici a koupali jsme se za pomoci soustavy kbelíků. Pračku jsme nikdy neměli, a když jsem pověsila vyprané prádlo na pavlač, nebylo nikdy jisté, jestli ho tam najdu i za hodinu.

Sice jsme natřeli okna a Choť vymaloval (tak dlouho trval na tom, že stěny budeme malovat jen okolo nábytku, až jsem nadopována adrenalinem všechny knihovny a skříně od stěn odtahala, aby kolem nich nemohl malovat, pokud by si je nenastěhoval zase zpátky), ale to asi nebylo pro pohodlí budoucího potomka to nejdůležitější.

 

A pak tu byla ta věc s mým zaměstnáním. Pracovala jsem na velvyslanectví jisté ropné velmoci, které si pracovní právo ve vztahu k českým zaměstnancům upravovalo dle okolností. Celkem běžně se stávalo, že místo neschopenky požadovali mí zaměstnavatelé od svých pracovníků lékařské zprávy nebo odmítali potvrdit formuláře potřebné k vyřízení přídavků na děti. Pochybovala jsem, že vůbec dostanu nějakou mateřskou dovolenou.

 

Krom toho jsem právě získala novou kancelář. Po vstupu České republiky do Unie byla na velvyslanectví oné ropné velmoci vytvořena dvě nová „pracovní“ místa pro diplomaty. Bylo samozřejmě také zapotřebí najít pro ně kanceláře. Ta má byla rozlohou i polohou ideální - jenže kam pak se mnou? Vzhledem k tomu, že dvě čekárny, zimní zahrada a čtyři kuchyně byly považovány za nepostradatelné pro chod velvyslanectví, organizační změny odvály můj stůl do sklepa mezi vodovodní a odpadní trubky. Soucitné kolegyně z kuchyně (jediné používané kuchyně) mi půjčily deku - v mé nové kanceláři bylo při venkovních třicetistupňových vedrech konstantních šestnáct stupňů Celsia. Na dveřích mého nového působiště visela plastová tabulka s nápisem „Hlavní uzávěr vody“. Představovala jsem si, jak se to asi bude vyjímat v mém profesním životopise: „v letech těchatěch působila na velvyslanectví ve funkci hlavního uzávěru vody.“ (Pracovní pozice Žába na prameni?) Ovšem až teprve teď jsem dokázala plně ocenit výhody svého nového pracoviště - celé dny jsem nepotkala nikoho z nadřízených - a z hlasu přenášeného interkomem nemohli zjistit, že se ze mě postupně stává karikatura pornostar a chystám se přejít do fáze balonu.