Byl to zvláštní pocit, chodit znovu sama na místa, kam jsem se v posledních třech letech dostala jen s ním. Stýskalo se mi vlastně už od chvíle, kdy se se mnou na ruzyňském letišti rozloučil.
Chodívala jsem mu volat do telecentra vedle pekárny. V improvizované kanceláři stály dvě dřevěné kóje s telefonními přístroji; pan majitel za stolem spokojeně sledoval na digitálním počítadle naskakující impulsy a vybíral poplatky za hovorné. Nikdy jsem nebyla jedinou zákaznicí, bylo potřeba nejdřív vystát frontu. Dlouhou chvíli si lidé krátili různě, nejčastěji tím, že mě zkoušeli:
- „Můj manžel je v Itálii. Chodí tam s běloškama. Má tam takovou hezkou bělošku, jako jsi ty.“
- „To určitě ne. To není možné. Tvůj manžel by se na žádnou ženskou ani nepodíval. Ten, kdo je zvyklý jídat kuře, by se nespokojil s prosem.“
Lidé, čekající na telefon, dávají najevo své uznání. Pravidla slušného chování káží, že na poklonu je nutno odpovědět hlubší poklonou, pokud možno vyjádřenou v obrazech. Pro ten den jsem zkoušku z bontonu složila úspěšně.
Myslela jsem na to, jak jsem se těšila na shledání s ním. Na to, jak pro mne přijel na letiště, aby mi pomohl odvézt tašku, z níž moudra převedená do písmen udělala třicetikilovou zátěž. A na to, jak jsem vstoupila do dveří našeho bytu a v devatenáct dní nevětraných místnostech našla devatenáct dní nemyté nádobí a na devatenáct dní nezametené podlaze devatenáct dní vysokou vrstvu špinavého prádla, které Choť „pro únavu“ nemohl odvézt na vyprání k mým rodičům.
Choť je ostatně navštěvuje nerad. Navštěvuje je nerad, když nic nepotřebují. Pokud si tchán či tchyně žádají jeho pomoci - ať už jde o sázení brambor, nahazování omítky, sklizeň ovoce nebo čištění studny - nikdy neodmítne, nikdy nezapomene. A nikdy se na mě mým rodičům nestěžuje.
Obava, že bych ho vyrušila, byla silnější, než touha dotknout se teplounké kůže na jeho holém rameni. Raději jsem objala sama sebe.
Možná, že k mým rodičům jezdí nerad kvůli dopravě. Nemá rád starší autobusy pražské MHD. Nepřipadají mu bezpečné. Když jsem se mu odvážila připomenout, že se celé mládí přepravoval v autobusech, které měly děravou podlahu (pokud vůbec nějakou měly), střechou bylo vidět nebe a brzdy mnohdy chyběly, usadil mě, že „to je jiná úroveň. Tady by měly být všechny autobusy nové.
Tramvaje mu naštěstí nebezpečné nepřipadají, a když si v jedenáct hodin večer vzpomenu, že bych chtěla Colu nebo pár rajčat - a doma je nemáme, obleče se a jde mi je ven sehnat, s baterkou dolů čtyři patra tmavých schodů - dech se mu cestou zhmotňuje v páru - a pak stanici tramvají, někdy deset minut pěšky, po sněhu bíle chřupajícím pod podrážkami bot. A když je moc pozdě a dorazí do obchoďáku těsně před půlnocí, přesvědčí hlídače, aby ho ještě pustil dovnitř (“Vážně, za pět minut jsem venku!“).
Bum! Bum! Bum! Dole někdo mlátí do vrat. Sousedi z horních pater uspořádali před pár dny sbírku na nový zámek a prodejci drog ze druhého patra asi ještě nestačili rozdat svým zákazníkům klíče. Kovový hřmot napovídá, že nedočkavci se rozhodli vrata vypáčit. Choť se zavrtěl v hřejivé jeskyni své peřiny (spi, spinkej ještě).
I na Silvestra jsme byli spolu. Rezervovala jsem nám místa na „senegalské oslavě“, ze které se nakonec vyklubal nudný večírek bývalých studentů v provozovně úspěšného senegalského podnikatele.
Stěny vibrovaly v rytmech písní z posledního alba Youssou N´Doura, na improvizovaném tanečním parketu se pár postav vlnilo ve stylu, který byl v Senegalu módní nejmíň před patnácti lety. Někteří z přítomných jevili (za této situace docela pochopitelnou) snahu opít se ještě před půlnocí. Pro nás, zkostnatělé bigotní muslimy, tady byl dostatek limonád, rozlévaných do plastových kelímků. Otočila jsem se právě v okamžiku, kdy si Choť nechával dolít šampaňské do kelímku od Coly.
Štěrbina mezi závěsy se na okamžik rozzářila teplým světlem; soused se s baterkou nejspíš vracel z práce. Nebo z hospody. Věci v pokoji dostaly na ten moment jasnější obrysy, na kratičkou chvíli se do ložnice vrátily barvy. Na protější stěně se ze tmy vynořil tříbarevný obdélník s hvězdou uprostřed. Ložnice se znovu zaplnila tmou.
- „Co to je?“ zvolal Choť, když poprvé uviděl, jak naši stěnu zdobí obrovská vlajka.
- „Vlajka.“
- „Nacionalistko“, zvedl Choť zrak k nebi. Ale vlajku na tom místě nechal. Prozatím.
Opatrně jsem nadzvedla cípek jeho peřiny a pak, aniž bych se úplně zbavila té své, jsem se k němu přisunula. Pomalu, aby se nevzbudil, jsem se k němu přitiskla a vychutnávala hřejivé teplo jeho těla, dokud jsem i já nenechala všechny vlajky světa v říši bdících.
krásné úvahy a povídání
OdpovědětVymazat