Útěk z afrického pekla

"Koupíš mi to?" zeptala jsem se s nadějí.

"Takovou blbost!" reagoval Choť.

"No právě!"

"Ne! Ještě ji tím budeš podporovat," vzpomněl Choť  jedné loňské a jedné letošní reportáže z pořadu Na vlastní oči, kde nás nějaká slečna nejdřív hladce přesvědčila, že je podvodnicí (když si někdo v Česku půjčí miliony a pak zůstane v západní Africe bez kontaktů s četnými tamními krajany a českou ambasádou a dokonce ani nejde vyřídit svým dětem české rodné listy, je to přinejmenším podezřelé) a ve druhé části reportáže to pochopila i TV Nova, která pak pro změnu dramaticky popisovala osudy dětí té dívčiny, umístěných v ústavní péči.

"Já to chci!" kvílela jsem dál, vědoma si toho, že můj rodičovský příspěvek už dávno metamorfoval v dětské plenky, toaletní ubrousky pro kojence, baby-krémy a razítka na ústřižcích ze složenek.

 

"Maminko, co ceš?" zeptalo se ustaraně to starší z našich batolat.

 

"Chci knížku!" fňukla jsem.

 

"Maminko, nepakej... tady máš kíšku...," podávala mi dceruška Etudes Islamiques - Droits des enfants .

 

"Děkuju," usmála jsem se na ni dojatě, a na manžela vrhla pohled týrané ženy: "já chci ale jinou knížku!"

 

"Inou kíšku?" zareagovalo dítě na slova neurčená jemu. "Tady máš inou kíšku... nepakej..." položila mi do klína Českou kuchyni.

 

"Tak já ti to koupím, až si půjdu dneska pro USB," kapituloval Choť.

 

A koupil. Přišel domů s USB i s Peklem od Milana Bárty.

 

 

Už v prologu jsem se dozvěděla, že nebohá Bára brzo ráno vstává, aby nachystala snídani, zavezla syna do školky, uvařila, uklidila, vyprala a vyžehlila, což byly její "povinnosti, které vykonávala jako mechanický stroj. Ráno si ho majitel natáhl a on poslušně pracoval až do večera."

 

Od svého druha k narozeninám čeká Bára, po pěti letech v Africe, květiny. Za celých těch pět let si nevšimla, že Afričané narozeniny neslaví a ženám obyčejně nedávají kytky.

 

Poté, co milenec Báru ztluče a "z černé tvářičky" jejího syna na ni kapou slzy, jsem se dostala k začátku příběhu.

 

Bára je tam mladinká vesnická naivka, která se dostane do Prahy. Ohromenou velkoměstem ji někdo seznámí s postarším Němcem. Ten v Báře vzbudí zájem o Afriku a vypráví jí příběh o tajemném Liberijci, který potřebuje nespecifikovanou pomoc. Bára odbývá práci, soustředí se jen na černý kontinent, naučí se anglicky. A rozhodne se  neznámému Liberijci pomoci, aniž by uvažovala o tom, jakým způsobem.

 

Předkládá se mi k věření, že slečna, která v televizi řekla, že se jí "vždycky líbili černoši", si z Prahy začátku tohoto tisíciletí musí zaletět do Ghany, aby si na živého černocha mohla sáhnout. Anebo mu tam jede "pomoci", i když neví jak.

 

Na ruzyňském letišti před odletem do Afriky je Bára zmatená, nechápe ukazatele - nerozumí totiž anglicky. (Nevím, odkud odlétala, ale na tom letišti, které znám já, jsou nápisy i v češtině. Ale asi to skutečně bylo nějaké jiné letiště, protože Báry a jejího německého známého se v Ruzyni dokonce i vyptávali, proč letí do Ghany.)

 

Až těsně před přistáním v Ghaně si Bára všimla, že jejich spolucestující jsou černoši.

 

Hned po příletu jí její německý průvodce představí "Liberijce" Kena a Bára, která sháněla celé měsíce informace o Africe, s ním má sex na plážovém lehátku na terase hotelu "zcela vybičováni touhou" nedošli až do pokoje... o kondomu nikde není zmínky. V Ghaně jsou HIV pozitivní sice "jen" asi 4% obyvatel (v Libérii 3-7% a v Nigérii asi 6%), ale statistika neříká nic o konkrétních nebezpečích, která podstoupila Bára při nechráněném pohlavním styku s naprosto cizím mužem v rizikové oblasti.

 

Ať už se pak dál dělo cokoliv, měla Bára štěstí, protože její milostné dobrodružství ji mohlo snadno stát život. A ani ji nemusel nikdo týrat. (To v té knize, která si dala za cíl "varovat dívky a ženy", ale není.)

 

Na příštích dvaceti stranách jsem se mezi řádky dozvěděla, že za Bářinou hlubokou láskou ke Kenovi je především jeho sexuální zdatnost. A taky sen o tom, jak Ken koupí "domeček na okraji Prahy", kde spolu budou žít.

 

Když  Bára vyrazí s hoteliérkou na nákupy, je z nějakého důvodu zděšená tím, že hoteliérka platí "stejnou kreditní kartou, jako Bára v Praze," a okolí je obdařuje "afroúsměvy".

 

Zanedlouho se ukáže, že Ken, jak jinak, "zdědil miliony" a aby je dostal, zbývá sehnat jen peníze na dědickou daň.

 

8arbora se vrací do Evropy a na poplatky si vypůjčí. Není jí divné, že její milý souhlasí se stoprocentním úrokem i s tím, že má platit dluhy za někoho cizího.

 

Rozváže pracovní poměr, pohádá se s matkou, opustí zemi a vycestuje zpátky do Ghany. Kdoví, na jaké vízum - protože tentokrát tam bude daleko déle, než měsíc.

 

Po první facce "obrovitou černou rukou" (tenhle obrat se v knize objevuje dost často), se Barbora zařekne, že neodejde, aby mohla Kenovi pomáhat. Chudák má přece tolik starostí... A když ji nazítří odpoledne milenec zastihne na terase a chce si ji odvést do pokoje, Barbora "najednou není schopná ovádat své orgány" a poslušně odchází s ním.

 

Přestěhuje se s ním do luxusního domu a "každý škarohlíd tvrdící, že smíšené manželství nemůže fungovat, se jí zdá mimo obraz". Po roce života s Kenem Barbora otěhotněla a její přítel si byl jistý, že čekají dceru. Když do Ghany přijede první věřitel, už investované peníze se "ztratí", ale v v pochybné bance všichni uvidí reálné "dědictví" v bankovkách, které je přinutí dále investovat do pochybných poplatků.

 

Při odjezdu z banky se Barboře "pod kůží pohne budoucí dítě".

 

Na příštích stránkách se "budoucí dítě" naštěstí z podkoží přesune do dělohy, kde se "na truc" hýbe, když Bára poslouchá vyšinuté monology nigerijského psychopata o tom, že všechna práva jsou na straně mužů a že "respekt okolí si Afričan může získat hlavně původem ženy a pohlavím prvorozeného dítěte".

 

("Našel jsem si bílou ženu, která za mnou přišla až z Evropy..." ve skutečnosti je pro mnoho rodin - i v Nigérii - právě tohle důvodem, aby se svého potomka zřekly. "Bílá žena" není nic, čím by se člověk mohl chlubit, ba naopak.)

 

Bára se cestou na gynekologii od svého druha dozví, že žena nesmí mluvit, není-li tázána(?!), k lékaři nemůže chodit sama(?!) a když je jim řečeno, že čekají syna, je znovu bita a muž jí sebere doklady. Tluče její hlavou o zem a ozývá se "podivný dunivý zvuk." (Jakkoli je fyzické násilí strašné a odsouzeníhodné a opravdu ho neschvaluji, tahle formulace - kouzlo nechtěného - mě docela pobavila.)

(Pokračování ZDE )