Toxické živobytí

V září minulého roku se v českých médiích objevila zpráva o španělském sirovodíku, který byl nelegálně uložen na několika místech v Abidžanu. Na otravy zemřelo více než deset lidí, přes čtyřicet tisíc osob onemocnělo.

Holandská společnost, která odpad převážela, se letos na podzim dohodla s vládou Pobřeží slonoviny na mimosoudním vyrovnání. Neopoměla zdůraznit, že tím v žádném případě nepřiznává vinu - jen by ráda, z čiré filantropie, pomohla nebohému Pobřeží Slonoviny odstranit ekologické škody a možná i odškodnit rodiny obětí (ty už si ale stěžují, že k nim se žádné peníze nedostaly). Jde o oboustranně výhodnou domluvu: Pobřeží slonoviny získá peníze rychleji, než kdyby čekalo na soud a Trafiguře nehrozí sankce za nezákonné nakládání s jedy. Její zaměstnanci už byli propuštěni z abidžanského vězení.

 

Snaha mezinárodních společenství, Organizace africké jednoty a ekologických organizací se zatím rozhodně nedá nazvat úspěšnou a obchod s toxickým odpadem se pořád ještě vyplatí. Za posledních třicet let se toho příliš nezměnilo - poplatky za skladování odpadu jsou v rozvojových zemích až tisíckrát nižší, než cena za stejnou službu na Západě. A pokud se nepodaří dosáhnout dohody, je vždycky možné "zboží" někde "zapomenout".

 

Na středoamerické haitské pláže bylo  v roce 1984 bez jakéhokoli zajištění vyloženo na tři tisíce tun dioxinů, kadmia a arzeniku poté, co se loď Khian Sea tento extrémně toxický náklad pokoušela neúspěšně vyložit ve dvanácti zemích. Když i Haiti odmítlo, námořníci třetinu nákladu vyložili v noci na pláže a zbytku se zbavili na otevřeném moři.

 

V roce 1988 uložil Gianfranco Rafaelli, zástupce americké společnost Calbert Brothers přes 3500 tun toxického odpadu v Nigérii; pronajal od tamního majitele pozemků Sundaye Nany část jeho půdy za sto dolarů měsíčně pro sklad "stavebního materiálu". Tam pak deponoval 8000 sudů polychlorovaných bifenylsulfátů (PCBS), methylmelaminu, dimethyl ethyl-acetátu,  formaldehydu a dalších nebezpečných látek.

 

Společnost Calbert Brothers byla v oblasti likvidace toxických odpadů dlouho považována za úspěšnou: později se ukázalo, že k obelstění amerických úřadů používali originální triky, jako například označování sudů s toxickým odpadem nálepkou humanitární pomoci USAID - tak vyvezla tisíce tun jedovatých látek například do Zimbabwe.

 

Na  pultech zambijských obchodů se na začátku devadesátých let objevilo radioaktivní hovězí maso z východní Evropy - na skutečnost poukázal list Times of Zambia, bohužel až po několika měsících. V okolí Lusaky se nicméně více než deset let v rezivějících sudech povalo přes sto tun pesticidů. Stupeň kontaminace podzemních vod není znám dodneška.

 

V padesátých letech se celosvětová produkce toxických odpadů odhadovala na pět milionů tun ročně. Počátkem osmdesátých let už to bylo tři sta milionů tun.  Stejně narostla potřeba těchto odpadů se zbavovat.

 

Přísné předpisy ohledně nakládání s jedovatými látkami v Evropě  a Americe s sebou přinesly vysoké ceny a zároveň i rozvoj lukrativního odvětví mezinárodního obchodu.

 

Už od sedmdesátých let 20. století se objevují případy nezákonného obchodování s jedovatými odpady mezi africkými zeměmi a společnostmi z Francie, USA, SSSR, Švýcarska, Itálie a Británie.

 

Chudší země - vlády nebo jednotlivci - na podobné obchody přistupují buď proto, že nemají na vybranou, proto, že krátkodobé zisky jsou (z hlediska jednotlivců) rychlé a vysoké nebo proto. že jsou lživě informováni o pravé povaze skladovaného materiálu.

 

Nejčastější příčinou těchto obchodů je snaha ušetřit na jedné straně a naléhavá potřeba finančních prostředků nebo pouhá vidina vysokého bezpracného výdělku na straně druhé.

 

Pod tlakem aktuálních ekonomických potíží jako je nemožnost splácet dluhy, občanská válka, upadající zahraniční obchod nebo jen žalostný stav státní pokladny, nechávají se vlády některých afrických zemí oslnit momentálním potenciálním ziskem takového obchodu, který - vyčíslen ve tvrdé měně - ledaskdy převyšuje celý hrubý domácí produkt země.  Potíž je v tom, že likvidace ekologických havárií jsou ještě mnohem dražší.

 

Neoficiální zdroje mluví o tom, že pokud jsou dohody mezivládní, nemívá ten slabší z partnerů mnohdy možnost volby: uložení jedovatého nebo radioaktivního odpadu je podmínkou pro nezbytnou zahraniční podporu vlády, humanitární pomoc, odložení splátek půjčky nebo poskytnutí půjčky nové.

 

Benin v roce 1988 podepsal s Francií bilaterální dohodu o tom, že Francie poskytne přiměřenou zálohu a bude poskytovat Beninu po třicet let ekonomickou spolupráci za to, že se Benin stane skladištěm francouzského toxického a radioaktivního odpadu. Dovoz odpadu se v tomto případě stal podmínkou samotné  existence Beninu, na Francii ekonomicky i obchodně zcela závislého. Tato smlouva byla později oficiálně zrušena pro veliký odpor veřejnosti, ale dovoz jaderného odpadu z Francie do Beninu prokazatelně probíhal a možná ještě probíhá. (Pokud jde o Benin, není to jeho první případ: před Francouzi do země dováželi nukleární odpad Rusové.)

 

Občanská válka v Somálsku a následný hladomor mezi lety 1989 a 1992 umožnil švýcarským a italským společnostem podepsat s jednou z válčících stran smlouvy o ukládání toxického a jaderného odpadu. Kromě hladomoru se Somálsko muselo potýkat ještě s kontaminací v zemi vzácných zdrojů pitné vody.

 

Dnes,  po tsunami, v Somálsku narůstá počet lidí postižených nádorovým onemocněním, chorobami kůže a vnitřním krvácením; vlna totiž rozbila barely, v nichž bylo mnoho tun toxického a radioaktivního odpadu uloženo v moři při pobřeží. Obsah těchto schránek se dostal do země a kontaminoval půdu i vodu.

 

 

Bazilejský protokol a dohody Organizace africké jednoty sice dovoz toxického odpadu do Afriky zakázaly, ale nakonec jsou porušovány samými signatáři - Somálsko, Nigérie, Benin nebo Zimbabwe jsou jen některými z těch, kdo odpady dovážejí i nadále.

 

Většina případů špinavého obchodu s odpady se pravděpodobně nikdy na veřejnost nedostane. A i když se o nich lidé dozvědí, nezabrání to pozdějšímu "zametení pod kobereček" - viz případ Holanďanů v Abidžanu.