Proč to všechno, aneb průhled do dávné minulosti - část I.

Tohle asi mělo být na začátku... Ale lépe se dozvěděti později, než nikdy, jak Manželka k (a do)  Senegalu přišla.

Brněnské autobusové nádraží se pomalu vylidňovalo, jak se odpoledne chýlilo ke svému konci. Přes den bylo ve vzduchu cítit vlhké jaro, ale večery se ještě podobaly zimním; venku byli jen ti, kdo museli. Se směsí smutku a bezmocného vzteku jsem sledovala, jak z posledního autobusu z Prahy vystupují cestující. Nebyl mezi nimi, samozřejmě.V hrudi jsem cítila tlak rostoucí paniky. 
Nevlídná paní za okénkem Informací mi potvrdila mé obavy: do Prahy se dneska už nedostanu. Příští autobus mi jede až zítra nad ránem.

Poděkovala jsem a nasadila si znovu sluchátka walkmana. Kazeta, která vypadla z obálky s cizokrajnou známkou pár týdnů předtím, se mi pořád ještě neoposlouchala. Nikdy dřív jsem neslyšela o Youssou N´dourovi ani o hudebním stylu zvaném mbalax. Nemohla jsem vědět, že nahrávky na té kazetě, odeslané nikdy neviděnou kamarádkou z Gambie, jsou už pěkných pár let staré. A i kdybych to věděla; mnohem víc než čistý hlas zpěváka, mnohem víc než složité rytmy mi učarovala slova, která v písních zněla. Nerozuměla jsem ani slovu. Ale ať se tam zpívalo, o čem chtělo, mým uším to znělo nádherně. Tak nádherně, že jsem skoro zapomněla, v jaké situaci se nacházím.

Měla jsem za sebou čtyřdenní pobyt v Brně jako hosteska na výstavišti. Veletrh skončil, z hotelu jsme se odhlásili ráno. A večer jsem stála na ztichlém nádraží jako opuštěný pes a vyhlížela svého kluka, který mě ještě minulý večer po telefonu zapřísahal, ať na něj na Moravě počkám, že za mnou přijede; půjde na autobus hned, jak mu skončí škola.

Znepokojena zkoumavou pozorností dvou bezdomovců jsem opustila nádražní čekárnu a po liduprázdném mostě prošla na vlakové nádraží.

Vlak do Prahy ještě jede... ale na jízdenku mi nestačí peníze. Budu muset počkat do rána. Někde venku, protože autobusová čekárna se na noc zamyká. Nebo... Měli jsme přece spát u kamaráda. Stačilo by, kdybych ho našla.

Jenže hledejte v Brně někoho, o kom víte jen, že se jmenuje Pavel, a studuje farmacii. Bylo mi devatenáct a měla jsem víc štěstí, než rozumu.

Skončila jsem s nějakým úplně jiným Pavlem v baru na studentských kolejích. Když se pak krátce před druhou hodinou ranní odpotácel někam, odkud se už nevynořil, přijala jsem jeho zmizení s úlevou. U stolu jsem zůstala s Pavlovými - o něco střízlivějšími - spolužáky: dvěma vysokými s světlými Súdánci a  drobným mužíčkem barvy pleti černého uhlí.

Ani bodavá stropní světla laciné osvěžovny ode mne nedokázala úplně zaplašit spánek.

- „Chceš jít spát ke mně?"položil mi uhlový drobeček otázku.
Jako milostný návrh to neznělo. Podezíravě jsem se na něj zadívala. Zpod rozčepýřených dredů se na mě upíral inteligentní pohled malých hnědých oček. Nic znepokojivého jsem v něm nenalezla, ale přesto jsem váhala s odpovědí.

- "No tak chceš spát, nebo ne? Mně je to jedno... Jede ti to až za tři a půl hodiny, jsi říkala. Můžeš si jít ke mně lehnout - já ne, páč já bych potom nevstal - a já tě v půl pátý přijdu vzbudit. Ale jak chceš", uzavřel svůj projev v češtině s dokonalou moravskou dikcí.

A tak jsem se seznámila s Marem Ndiaye.  Ještě než jsme vůbec došli k budově, kde měl Mar pokoj, bylo mi jasné, že jsem nikoho podobného nikdy nepoznala.

Po špatně osvětlené silnici šli, asi dvěstě metrů před námi, tři mladíci, mírně v náladě. V tuhle hodinu tu nebyl vůbec žádný provoz. Kluci se vzájemně hecovali a když došli k místu, kde stála reklamní cedule, jeden z nich ji, doprovázen souhlasnými výkřiky svých kumpánů,  vzal a odnesl doprostřed vozovky.

Když jsme k ceduli došli my, Mar ji přenesl nazpátek. „Hele, kluci, co blbnete? Vy ste uplně vymakované, nebo co?  Postavit tu ceduli takle do bógny, esli tu někdo pojede, tak se zboří, to chcete?"

Skoro jsem čekala, že se ti barikádníci vrátí a vytřesou z mého padesátikilového průvodce duši za to, že jim kazí zábavu, ale nic takového se nestalo.

Bez úhony jsme došli až na vyasfaltované parkoviště před kolejí... A tam na mě Mar poprvé za celou cestu promluvil:
- „Že tam někdo je? Vidíš, tam u toho stromu?"
- „No... třeba tam někdo čurá?" už jsem se viděla v posteli.
Mar se ráznými kroky brodil trávou, v té tmě a mezi stromy vypadal ještě menší, než byl doopravdy, a volal: „Hej, vy! Vylezte! Nebo zavolám policii!" od stromu se skutečně odloupl stín.
- „Co tam děláte?" halekal mužíček dál.
- „Niiiic..."
- „Tak to děte dělat jinam, nebo fakt volám hémony!"

Když znova vstoupil na asfalt, vysvětlil mi: „Tady se vykrádají auta", a ze dveří kolejí pak ještě pohledem zkontroloval, jestli je parkoviště opravdu prázdné.

V duchu jsem se divila, že se Mar ve zdraví dožil třicítky, ale nahlas jsem nic neřekla. Dala jsem si ukázat postel, koupelnu i záchod. Za pár hodin jsem se nechala probudit a vyprovodit na nádraží.  A teprv tam, při výměně telefonních čísel, mě napadlo zeptat se, odkud Mar pochází.

Byl ze Senegalu.