Rodeo pokračuje aneb úřednický mustang v dalším kole

Ve dnech, které jsem zrovna netrávila v nemocnici, jsem se věnovala dalším pokusům o uspokojení vrtochů úřednického šimla: na sociálním odboru městského úřadu jsem se dozvěděla, že jelikož v době porodu už budu nezaměstnaná víc, než dvě stě sedmdesát dní, nebudu mít nárok na peněžitou podporu v mateřství.

 

Jenže jelikož o své „nezaměstnanosti“ nemám příslušné doklady, bude mi dnem porodu pozastaveno též vyplácení rodičovského příspěvku - „souběh rodičovského příspěvku a mateřské není možný, a jak my můžeme bez zápočtového listu vědět, že vám váš zaměstnavatel (ano, ten, kterého nemám) nevyplácí mateřskou?“

Takže jedny peníze od úřadů nemůžu dostat proto, že nejsem zaměstnaná, druhé mi přestanou dávat proto, že o mé nezaměstnanosti nemají „důkaz“.

 

Udělala jsem tedy to jediné, co jsem mohla: pokusila se přihlásit na Úřadu práce.

 

Znovu jsem narazila  na neexistenci svého zápočtového listu a na to, že „zaměstnavatel je povinen vám ho vydat“ - „můj bývalý zaměstnavatel není povinen vůbec ničím“ - „obraťte se na kontrolní odbor „ - „můj bývalý zaměstnavatel pod kontrolní odbor nespadá“ - „obraťte se na Ministerstvo práce“ - „obraťte se na Ministerstvo zahraničí“.

 

Stala jsem se slepičkou z pohádky; jen místo kohoutkova života tady byla v sázce moje mateřská.

 

Oslovila jsem Helsinský výbor, jehož právník za mne sestavil dlouhý dopis Ministerstvu zahraničních věcí; dopis, ve kterém citoval spoustu porušených bodů mezinárodních práv, dohod a úmluv, stejně jako spoustu porušených českých zákonů. Ministerstvo na ten list nikdy neodpovědělo a advokát Helsinského výboru později zjistil, že to co se mi stalo, se děje v těchto kruzích docela běžně; poškozený jedinec se proti tomu bez podpory českého státu sám nijak bránit nemůže.

 

Jakous-takous kopii zápočtového listu jsem nakonec vymámila ze soucitných úřednic Správy sociálního zabezpečení v Praze 6, takže mne na Úřadu práce přece jen zaevidovali a já znovu získala naději na rodičovský příspěvek.

 

Zároveň se ale ukázalo, že nemůžu dostávat podporu v nezaměstnanosti, protože velvyslanectví mi odmítalo vydat „potvrzení o průměrném čistém měsíčním výdělku v posledním roce zaměstnání“, které Úřad práce požadoval.

 

(„To víš, to my ti podepsat nemůžeme. Mohli bychom ti ale dát potvrzení o hrubém výdělku, protože co my víme, kolik bylo čistého, když sis daně platila sama? Ne, kopie daňového přiznání na tom nic nezmění.“ )

 

Sympatická brunetka v kanceláři Úřadu práce mi vysvětlila, že Úřad si můj čistý výdělek z potvrzení o hrubém platu spočítat nesmí, byť by to „čistě technicky samozřejmě šlo, ale my potřebujeme to potvrzení o čistém výdělku přímo od zaměstnavatele. Ne, jiný doklad předložit nemůžete. Ani daňové přiznání. Ani potvrzení ze Správy sociálního zabezpečení o odvodech na pojistné. Musíte předložit to prohlášení od vašeho posledního zaměstnavatele. Oni vám ho přece jsou povinni vydat. ...No tak se obraťte na kontrolní odbor... Nebo na Ministerstvo práce?... Tak potom nevím. Když ten papír nepřinesete, budeme vám vyplácet minimální podporu, což jsou dva tisíce třistapadesátsedm korun. A s touhle průkazkou si dojděte do své zdravotní pojišťovny, je to doklad, že za vás pojistné platí stát."

 

Jela jsem tam hned to odpoledne. Oplenkovaný zadeček unaveného Miminka podepřený mým kulatícím se břichem, počkala jsem na chvíli, kdy se nad dřevotřískovým pultíkem narodilo červené digitální dvojče modrého čísla na lístečku v mé zpocené dlani.

 

Mladá úřednice se špičatým nosem a dlouhými umělými nehty naťukala do klávesnice údaje z mé občanky a kousku papíru, nazvaného Průkaz uchazeče o zaměstnání. Když mi oba doklady přisouvala jedním ze svých zdobných prstíků zpátky po desce stolu, prohodila jen tak mimochodem: „ale to pojistné byste měla doplatit, naskakuje vám tady slušné penále.“

 

Vytřeštila jsem na ni oči.

 

„Jaké pojistné?! Pobírám rodičovský příspěvek, copak za mne neplatí stát?“

 

„Hm... To tu ale nikde nemám? Tady vás v dubnu loňského roku zaměstnavatel odhlásil pro ukončení pracovního poměru, a od té doby tu nemám nic? Vy jste byla na mateřské?“ pohled jí sklouzl na Miminko, dobývající se z mateřského sevření a sápající se po erární propisovačce, připoutané (pro podobné případy) bílou spirálkou k umělohmotnému stojánku.

 

 „Byla“, hlesla jsem. (A teď kvůli tomu dlužím dvaadvacet tisíc na zdravotním pojištění?)

 

„Tak požádejte svého bývalého zaměstnavatele, ať nám hned pošle potvrzení, že jste tu mateřskou nastoupila.“ Slíbila jsem slečně, že svého zaměstnavatele požádám, ano, určitě na to nezapomenu, ano, vím, že mi nabíhá penále.

 

Jen jsem pochybovala, že moje „žádání“ bude úspěšnější, než pokus prorazit stěnu hrachem. Vařeným.