Svatý muž z Mbouru

 V Mbouru žije Sukejna, manželka mého kamaráda Ibrahimy.  Ibrahima pracuje v Itálii a domů jezdí jednou ročně, Sukejna v Mburu učí výpočetní techniku.
Ibrahima mi na letiště v Miláně přinesl dárky pro manželku a sestry - byla jsem do Mbouru vyslána s důkazy jeho vzpomínek.

V den, kdy měl Issa volno, nás sept-places, automobil, který pojme sedm (smáčknutých) cestujících, dopravil z Dakaru o osmdesát kilometrů jižněji do oblíbeného turistického letoviska. Rybářské městečko, kde rybáři už nemají naději na dřívější úlovky - ryby u pobřeží Senegalu byly téměř vyloveny velkými rybářskými loděmi plujícími pod francouzskou, korejskou nebo čínskou vlajkou - se teď upíná k naději na výdělky plynoucí z turistického ruchu a ilegální migrace.

Mbour nezná výjimek: jsi běloch, tak plať. Všude, kde jsem se objevila, ceny narůstaly do astronomických rozměrů a nedaly se snížit ani smlouváním. Ani Issova přítomnost na tom nic neměnila. Pokud šel vyjednávat o ceně sám, výsledek byl slibný;  když přivedl mne, už dohodnutá cena se rázem zvýšila. Namísto konkurence výjimečně funguje solidarita, ceny pro Evropany jsou jednotné.
K Sukejninu domu nás taxi přivezlo za cenu asi tak desetkrát vyšší, než jaká by byla přiměřená.

Ibrahima je zbožný muž, náležející k bratrstvu murídů. Vybral si pochopitelně ženu podobných kvalit. Sukejna pro nás na zahradě prostřela mísy s pečenými rybami, zeleninou a rýží, tácy s plátky papáji a nerezové pohárky s chladnou vodou. Neobvyklou společnost nám ve stínu stromů dělala krotká kočka, sebevědomě se dožadující vzorků naší potravy.
Hostitelka posbírala nádobí a posadila se k nám, aby nám mohla vyprávět o Ibrahimově dědečkovi, učenci a náboženském vůdci, u kterého i ona studovala a kterého si nesmírně váží. Právě k němu jede, nechtěli bychom ho navštívit?

 

A tak jsme se ocitli v domě Učence z Mbouru, jehož jméno jsem už zapomněla. Po nějaké té půlhodince čekání v obývacím pokoji ("Učenec vyučuje žáky Koránu, přijde, až skončí lekci.") kolem nás bez jediného pohledu prošel krkající stařík s mastnou bradou a mokrýma rukama a zamířil do další z místností. Sukejna, ve tváři výraz zbožného obdivu, vstala z křesla a cupitala za ním. Následovali jsme ji.

Stařík seděl v pokoji na rohoži před vypnutou televizí s obří obrazovkou a snažil se tvářit znuděně.
Sukejna udělala pukrle, představila nás a znovu začala Učence velebit - jeho neocenitelné zásluhy na náboženském vzdělání místní populace, jeho zásluhy na běhu jejího života, jeho schopnost ovlivňovat svými modlitbami běh věcí.

Učenec ji bez zájmu vyslechl a pak se obrátil k Issovi:

- „Ty ji máš na starost?" Gesto směrem ke mně nemohlo nechat Issu na pochybách, o kom je řeč.

- „Ne."

- „No proto. To je jasné, že ty ji na starost mít nemůžeš."

A ke mně pak prohodil:

- „A obrátil tě někdo na islám?"

V úžasu jsem se snažila koktavě vysvětlit, že u nás k tomu obvykle nevoláme „někoho", a že si dokonce myslím, že k tomu ani není žádný „zodpovědný obracející kádr" třeba (nestačí snad jako svědek sám Bůh?), ale mé námitky byly rázně zavrženy:

- „Pokud tě neobrátil nějaký učenec, pak nejsi muslimka!" anuloval stařík dvanáct let mých modliteb, půstů a náboženského přesvědčení.

- „Potřebuji s ní mluvit!" pronesl pak neadresně a Issa i Sukejna se poslušně vrátili do salonu.

-"Zavři dveře. Dej za ně kámen."

 

Šediny jsou šediny, pánovi už údajně táhlo na devadesátku, proč mu nevyhovět? Zvlášť, když se mi zřejmě chystá vyjevit nějaké tajné moudro.

- „Sedni si sem. Ke mně! Blíž! Ještě blíž!"

Že by...?!?  Ale ne... Určitě špatně slyší, to bude ono!

- „Ty jsi dobrý člověk, dcero, to já poznám. Ty máš dobré srdce," šátrá mi svraštělá ruka v místech, pod nimiž se - tak někde přibližně- to „dobré srdce" ukrývá. To přece není možné??? Ne, jistě si to jen špatně vykládám.

- „Slyšel jsem, že vy tam u vás nenosíte sukně. Ani kalhotky. Jenom kalhoty." přisouvá se ke mně celý dědeček, blíž a blíž.

Ovanula mne česneková vzpomínka na jeho právě proběhlou „lekci Koránu".

- „Ale já mám sukni!" zmateně a chabě protestuji, zatímco Učencův chtivý pařátek už přes její látku stačil zjistit, že ani kalhotky v mé garderóbě nechybějí.

- „A taky se nevdáváte a neženíte!", informoval mě stařeček polohlasem.

-"Lehni si tadyhle..."

Konečně jsem uvěřila tomu, že se mi to opravdu nezdá. Kdyby Učenci bylo o nějakých padesát šedesát let míň, dám mu pár facek, ztropím povyk, odejdu... Cokoli z toho, možná všechno najednou. Jenže Učenci je osmaosmdesát a je zřejmě vážená náboženská autorita. Políčkovat dědečky mi nedovoluje moje výchova. Ztropit povyk ani odejít nelze; nikdo by mi neuvěřil: mně, neznámé cizince, kterou i její původ předurčuje k nevalné morálce - co by asi znamenalo moje slovo proti slovu stařešiny, kterého tu všichni znají jako počestného muže?

A tak mám kolena u brady, paže ovinuté kolem kotníků, záda opřená o zeď a zoufale si přeji, aby někdo přišel... A když se (konečně!) za dveřmi ozvaly tiché kroky, začal bystrouchý stařičký učenec honem hlasitě odříkávát jakýsi podezřelý arabský text. Směla jsem zavolat Issu a Sukejnu, byla jsem konečně „správně" obrácena na islám zopakováním šahády po Učenci a ještě jsme nádavkem vyfasovali požehnání při společné modlitbě, při které jsem ale - narozdíl od modliteb s jinými učenci - necítila vůbec nic kromě vlastního vzteku.

Hotovili jsme se k odchodu. Učenec se ke mně ještě jednou obrátil:

-  „A co mi tu necháš?"

- „??"

- „Tam přece určitě něco bude," pokynul k batohu.

- „Tam mám sukně. A kalhoty."

- „A co fotoaparát? Nebo malinký telefon?"

Projevila jsem se jako Harpagon. Mou vinou teď možná v Mbouru žije pětadevadesátiletý stařeček, který věří, že bělošky se nevdávají, nenosí sukně ani kalhotky a jsou strašně, strašně lakomé. To poslední má z vlastní zkušenosti.