Tanor - III., eskalující

O návštěvy je třeba pečovat. Host, který neumí česky, se určitě sám nudí celé ty hodiny, kdy jsem v práci.

Lindin přítel, Arfang Thiam,  bude Tanorovi rád dělat společnost.

Když jsem se následujícího dne vrátila z práce domů, Tanor tam nebyl. Nejspíš je s Arfangem někde ve městě - vlastně je to dobře.

Hodiny ubíhaly, setmělo se, televize odvysílala večerní a pak i noční zprávy. Po Tanorovi ani stopy. Začínali jsme si dělat starosti. Poslední autobus od metra do naší příměstské vesnice už dávno odjel, ale lehnout jsem si netroufala. Tanor nemá klíče - kdyby se vrátil, přece nebude nocovat pod okny. A vrátí se vůbec ještě? Nestalo se mu něco? Snad by aspoň dal vědět, že se zdržel venku... Zkoušela jsem zatelefonovat Arfangovi - volaný účastník nebyl dostupný a nelítostný hlas z pásku mě vyzýval, abych zavolala později.

Úsvit mě zastihl ještě pořád v křesle; šla jsem si vyčistit zuby a vyrazila na cestu do práce, vyplašeným rozjímáním předchozí noci unavená daleko víc na duchu, než na těle.

V kanceláři jsem celé hodiny hypnotizovala telefon a v duchu ho žádala, ať zazvoní; ať se mi ozve někdo z domova, že se Tanor našel... Nebo ať mi zavolá on sám. Proč jsou pořád obsazené všechny linky? Takhle se mi sem nikdo nedovolá!

Krátce po poledni jsem se dočkala: „Přišel asi v půl dvanácté, najedl se a zase odešel", informovala mě maminka a ve mně sílil pocit, že když se hostovi nic nestalo včerejší noci, stane se mu, až ho dostanu do ruky.

Vystoupila jsem z  modrého příšeří metra do krásného říjnového odpoledne. Slunce se odráželo od čelního skla přijíždějícho autobusu. Rozeběhla jsem se. Tanor nastupoval o dva schody přede mnou.

 Opravdu mě neviděl, nebo to jen dělá?

Z autobusu taky vystoupil první; loudala jsem se k domovu deset kroků za ním a přemýšlela o tom, co mě s tímhle pánem ještě čeká. O tom, že tohle ještě není konec, jsem už nepochybovala.

„Proč jsi ale aspoň nezavolal?" zeptala jsem se ho při obědě.
„Chtěl jsem volat, ale nebyl tam žádný telefon, a Thiamův mobil nefungoval..."

Když jsem Tanorovi ten večer pokládala na stolek v jeho pokoji večeři, ucítila jsem, jak teplá dlaň zkoumá kvalitu mého hýžďového svalstva. Pustila jsem tác a otočila se, jak nejrychleji to šlo. Na facku byl host připraven: ve zlomku sekundy mě jeho metrákové tělo připláclo ke zdi.

„Mé žádná ženská bít nebude! Zkus mě uhodit, a uvidíš, co se stane!" prskal mi zblízka do obličeje.
„A ty na mě ještě sáhni, a já tě dám zavřít, parchante!" zasyčela jsem mezi zuby.

Sevření povolilo.

Pět minut na to jsem seděla v otcově pracovně a roztřesenými ledovými prsty vyťukávala na telefonu číslo svého kamaráda Maffala Diallo, který se mnou sdílel zaměstnavatele.
Úvodní zdvořilosti jsme přeskočili - Diallo se mě neptal „jak se máš?", ale „co se stalo? On tě uhodil?!"
„Ne, to ne, ale..." pokusila jsem se stručně a klidně vylíčit události toho večera.

Chvíli po skončení hovoru s Diallem se display na mém telefonu rozsvítil znovu - volal mi Arfang Thiam a dožadoval se rozmluvy s Tanorem.

Přes sluchátko jsem pak slyšela, jak mu něco říká dost nelaskavým tónem.

Tanor odpovídal tiše: „ne, jen jsme se pohádali... ale ne, vždyť je znáš..." - a pak, když byl rozhovor u konce, mrskl Tanor telefonem o víko mrazáku na chodbě, odebral se do svého pokoje a před ostentativně otevřenými dveřmi si teatrálně balil tašku.

Navrch přihodil kazety, které mi přivezl jako dárek.

„Jdu na autobus!" oznámil už kompletně oblečený a s taškou přes rameno.

„Autobus ti už žádný nejede", odtušila jsem. „Jestli jdeš na autobus teď o půlnoci, budeš tam čekat skoro pět hodin. Jestli ono by nebylo lepší jít si lehnout?"

„Ne! Tady už nebudu ani minutu! Tak si tam někde vezmu taxíka!"
„Taxíka? Tady, na vesnici, na zastávce u lesa? Tam žádné taxíky nejezdí ani ve dne. Nechceš si to rozmyslet?"
„Ne!" odfrkl a pomalu se šoural ke dveřím, v očekávání přemlouvání.

 

Pokud jde o mě, očekával nemožné.

Moje měkosrdcatá maminka ho bohužel odchytila u branky a zcela nevýchovně vrátila do domu.

Měli jsme před sebou ještě pět společných dní.