Šup, šup!

- „Prosímtě, vypni to!"

- ??

-"Poslouchat mbalax! V tuhle hodinu!" (bylo jedenáct dopoledne)

- (další nechápavý pohled)

- „Co si o nás řeknou sousedi?"

Pomyslela jsem si, že sousedům - dvaceti cikánským partajím - bude nejspíš jedno, zda u nás víří bubny či vyjí sopranistky, ale pro klid v rodině jsem otočila knoflíkem do neslyšna.

Od doby, kdy začal pracovat v Carrefouru, se Choť choval čím dál podivněji; hovořil o (pro mne) exotických hudebních skupinách a postpubertálních českých zpěvácích, o jejichž existenci jsem dosud neměla tušení. Nechával se spolupracovníky zvát „do hospody“, kam „musel, když ho kamarádi pozvali“. Jeho čeština se hemžila hovorovými obraty a slovními spojeními, jaká jsem nikdy neslyšela. Výrazy jako „šup, šup“ se staly nepřeslechnutelnou součástí jeho slovníku. V ledničce jsem našla vepřové párky. Nevynechal sice jedinou modlitbu a každý volný pátek spěchal do mešity, ale do sobotní náboženské školy, kam jsem před svatbou občas zašla, mne odmítal doprovodit - neumí tak dobře česky, aby tam něčemu porozuměl (v té době už mluvil česky celkem plynule a filmy mohl sledovat bez potíží). O Ramadánu poctivě hladověl, ale francouzský překlad Koránu si přečíst odmítl - to je příliš náročné.

 

Když jsem Chotě přistihla, jak se pokouší objednat si po internetu lait eclairissant; snažil se mi vysvětlit, ze to není zesvětlovadlo, kdepak, vůbec ne, jen po tom bude „hezčí" má už s tím „zkušenosti z dřívějška".

 

S Afričany se nestýkal - proč taky? K čemu by mu to bylo? Ta nechuť byla ostatně vzájemná.

 

Bývalí afričtí studenti českých vysokých škol se na imigranty vždycky dívají trochu spatra, a  imigranti Choti těžko odpouštěli, že „přišel k hotovému“.

 

Zatímco oni platili nemalé částky za získání víza, přespávali v parcích, byli zavřeni v uprchlických táborech, podstupovali ponižující lékařské prohlídky, stáli na slunci i v dešti před restauracemi s jídelním lístkem v ruce nebo s parukou na hlavě vnucovali turistům letáky, protože nesměli být legálně zaměstnáni, žili z milodarů svých příbuzných na Západě, zoufale sháněli vdavekchtivou ženu s bytem a báli se o svou budoucnost, on prostě jen vzal pas a přiletěl si pro povolení k trvalému pobytu, doklad, o který mnozí usilují několik let.

 

Můj společenský a kulturní život, který se většinou opíral právě o imigranty, zmizel jako rosa v teplém letním dopoledni. Pokus vylákat Chotě do společnosti skončil fiaskem. Na svatební hostině mého kamaráda se ani neukázal, přestože mi slíbil, že přijde a ženichovi do telefonu zdůrazňoval, jak moc se na seznámení s ním těší. Doma mě čekaly výčitky: zdržela jsem se na svatbě moc dlouho.

 

Ale s mou chystanou cestou na jih se Choť smířil až překvapivě snadno, nejspíš i díky svým novým prátelům.