Vánoční deníček

Potřeba pravidelného společenského vyžití mého staršího dítěte si žádá návštěv dětských jeslí. Jesle jsou v Brně troje, jedny z nich máme celkem nedaleko a to, že se dcera stala jejich frekventantkou, má tři hlavní důsledky:

1.) nemám peníze, jelikož měsíční "školné" ve státních jeslích dosahuje zhruba tříčtvrtinové výše rodičáku. 

 

2.) Nemám čas, protože pořádek muší bejt a dítě, které po obědě nespí, v jeslích přes poledne nechtějí. Rebela je třeba se zbavit už po obědě. A to znamená, že mezi sedmou a osmou se mi děti probudí, do půl deváté se je snažím vypravit na cestu, kolem půl desáté dorazíme do jeslí a ve třičtvrtě na deset dítko odevzdám "tetám". V půl  jedenácté přijdu se synkem domů, servu z něj bundu, v kalupu ho nakrmím, natáhnu na něj bundu a uháním s ním zpátky do jeslí, abychom tam byli na předepsanou půl dvanáctou. Kolem jedné jsme doma, půl dne v čudu, doma binec a plotna studená.

 

3.)  Máme každou nemoc, která se vyskytne v dětských kolektivech široko daleko.

Zánět průdušek vystřídala před Vánoci střevní chřipka. Vánoce u nás byly sice zrušeny i tentokrát a z Choťových velkolepých plánů na nákup a zdobení stromečku nebylo jako obvykle nic, ale předvánoční úklid, který si rozhodně upřít nenechám - nebudu mít přece jediná neumytá okna v ulici! - jsem měla  obohacen o úklid po blijících a ... ehm ... kakajících...  dětech.

 

Mláďátka v tom nezůstala sama. Přišla noc, kdy jsem volala Choti do práce, aby mi někde z lékárny přinesl něco proti zvracení, že si to vezmu, pokud mě tedy ještě zastihne živou. K mrazáku, kam jsem ukládala studený čaj pro děti, jsem nebyla s to dojít.

Vyplašený Choť přišel v sedm ráno aspoň s chlazenou Colou. V devět hodin se naše potomstvo začalo dožadovat pravidlelné péče, Choť otevřel jedno oko a znovu usnul... a tak jsem vstala, šla nakrmit a převléknout děti, vyměnit povlečení na postelích, umýt pozvracenou podlahu... Tedy, ono by bylo jistě možno do Chotě žďuchat tak dlouho, až by vstal a něco z popsaného udělal, ale jednak trpím falešnou představou "nikdo to neudělá líp, než já" a tak trošku si na své domácí práce žárlím :-) a jednak, "hlídání" dětí Chotěm pravidelně končí tak, že mám po několik následujících dnů co uklízet.

 

Když jsem se tak ploužila bytem mezi haldami pozvracených hadrů,  kdosi důrazně zazvonil. Za dveřmi na chodbě se ozývaly jásavé hlasy... paní sousedka a její dorůstající potomci nám přinesli dárečky pro děti. A "tady nesu cukroví, nevím, jestli jsi stihla napéct," pravila ta dobrá duše a podávala mi obrovský tác s asi tak jedenácti druhy vánočního pečiva. (Tváří v tvář vánočně naladěné rodince jsem neměla ani pomyšlení na to, abych řekla že nepeču, že svátky jsme letos vypustili.)

 

"Nechoďte dál! My máme střevní chřipku!" zvolala jsem v odpověď ještě před poděkováním. Sousedčiny děti ostražitě couvly,  odvážná paní mi cukroví podala bez ohledu na hemžící se viry, podivné uvítání a můj výzor. Měla jsem na sobě manželovy tepláky, vytahané tričko (pod ním nic), na hlavě se mi ježilo půlmetrové dvoubarevné afro odrůstající letní trvalé a na sousedy jsem se dívala skrze brýle s jedinou nožičkou (tu druhou před pár dny ulomilo menší z batolat). Paní sousedka, která mimochodem patří k tomu druhu žen, které i z rybníka vylézají bezchybně nalíčené a nikdy se jim nepusí oko na punčoše, je naštěstí noblesní dáma a pokud se mě polekala, nedala to najevo ani mrknutím oka.

 

(Na Štědrý den jsem si došla k holiči, takže jí už ten tác můžu jít vrátit.)