Tanor - část II., pozvolna objevující

Z letiště nás odvezla kamarádka Linda. Tanor přiletěl vybaven sportovní taškou a drahým fotoaparátem, do kterého mu ale chyběl film. Vážně tady nemůže zaplatit francouzskými franky? Linda vytáhla pětistovku; no co, až si vymění peníze, vrátí jí to. Má na to celý týden. I na mou maminku udělal náš host dobrý dojem.

 Maminka už taky zažila ledasco: tak jako některé děti nosí zatoulaná koťata, já jsem domů tahala návštěvy - měli jsme tam mladého Lybijce, Ukrajince se snoubenkou, Nigerijce alergického na kočičí chlupy, španělský manželský pár, Jambaara, Senegalce ze Spojených Států, Senegalce z Japonska, Korejce z Koreje, Yúsufa z Ostrovní říše, slečnu od Budějovic a alžírského muslimského fundamentalistu jménem Chourac.

 

Ten posledně jmenovaný k nám přijel z Paříže na kole, jehož řídítka za jízdy mimoděk leštil svým rezavým plnovousem. Kontakt na mě mu dal jeho známý, jistý Bašir Farez, který po osobním setkání se mnou zjistil, že nejsem ten nejvhodnější typ pro drogové dýchánky.

 

Na základě toho, že před nezávazným sexem s ním jsem dala přednost návštěvě mešity, usoudil, že s Šurákem si budu rozumět líp. Šurák na rozdíl od Bašíra neuměl anglicky, takže jsem se slovníkem v ruce vždycky stihla rozluštit jen torza jeho plamenných projevů, týkajících se převážně tématu „žena, nástroj ďáblův“.

 

Komunikační překážky ani fakt, že žil z podpory v nezaměstnanosti, tomu pánovi v bělostné čepičce v nejmenším nebránily, aby mne třetího dne nepožádal o ruku. Až osmého dne se nám mnoha diplomatickými kličkami podařilo onoho mladíka odeslat zpátky na cestu do rodné Paříže.

 

To Tanor vypadal na první pohled mnohem líp. Hladce oholen, nakrátko ostříhán, urostlý, sympatický muž uhlazeného vystupování. Ve Francii je už dlouho, pracuje jako ostraha v obchodě, ale některých zlodějů je mu líto, tak je nechává jít.

 

Nějak přišla řeč na jeho francouzský pas.

 

 Ležel tam na kuchyňském stole, otevřený na první stránce. Stálo v něm, že Tanor se narodil v Basse-Terre na ostrově Guadeloupe. No co, jistě není první ani poslední z těch, kdo se v touze po francouzském pasu vydávají za Antilany.

 „Ale ne, tak to není. Guadeloupe je oblast v Senegalu“, pravil Tanor bez mrknutí oka. „Opravdu!“

 

 

Nazítří jsem po práci vzala Tanora na vycházku po památkách. Z Pražského hradu k petřínské rozhledně, lanovkou na Újezd, Tanor byl čím dál nevrlejší.

„Co je ti?“

Vzteklé zavrčení: „Nic!“

Zkusila jsem to znovu: „Jsi unavený? Jedeme domů na večeři..“

„No jistě, že jsem unavený! Celé odpoledne se škobrtat po městě a nejdeme ani do restaurace!“

„Proč jsi nic neřekl? Jeli bychom domů dřív... Uvařila jsem jídlo a stejně s sebou nemám peníze.“

„A kdo říká, že jsem chtěl, abys mě pozvala? Zaplatil bych to sám!“

„No a chceš jít tedy do restaurace? Můžeme, jsme pořád ještě v centru.“

„Ne, už nechci..“

 

 

Po večeři Tanor projevil přání si zavolat domů. Na mobilu prý, bohužel, nemá nastavený roaming - může telefonovat od nás? Mimoděk jsem poslouchala, jak se Tanor asi půl hodiny francouzsky hádá s manželkou nebo přítelkyní, která podle všeho vůbec netušila, kde se její drahý nachází a pomalu jsem jí začínala závidět, že je od Tanora tak daleko.