Městská hromadná trochu jinak

Když  naše charterové letadélko za hlasitého sténání pasažérů proposkakovalo a propropadalo se vzdušným prostorem Evropy, Maroka i Mauretánie, zaradovala jsem se, že v místě destinace aspoň zahynu, když už mi nebude dáno tam vystoupit.

Přemítání o tom, zda Choť ví, kde je složka s dokumenty o mé životní pojistce, ukončilo úspěšné přistání.
Chvíli trvalo, než jsem uvěřila, že nad branami ráje nejspíš nezáří nápis Aeroport International Leopold Sedar Senghor, a vydala se s ostatními pobledlými cestujícími ven, do teplého afrického večera.

Choťově příteli Amadouovi se podařilo usmlouvat s taxíkářem cenu podobnou přiměřené. Vůz odrazil od obrubníku, opsal oblouk do protisměru a za necelou půlhodinu jsme vykládali má zavazadla ve čtvrti Guediawaye.

 

Amadou žije, jako svobodný mládenec těsně pod třicítkou, společně se svými dvěma bratry a sestrami ve čtyřpokojovém domě své matky; jeden pokoj pro holky, jeden pro kluky, jeden pro maminku (a pro tatínka, když se občas ukáže). A nezbytný salón s televizí, sedací soupravou, skromnou knihovnou a věčně zatemněným oknem do ulice.

 

Moc jsme se nevídali: ráno jsem z Guediawaye odjížděla a za soumraku se vracela. Rodině trvalo přes týden, než uvěřila, že skutečně jezdím hromadnou dopravou a opravdu se neztratím. A já jsem zjistila, že ztratit se v Dakaru nelze.

 

Kdykoli se někoho zeptám na cestu, dohlédne na to, abych dojela tam, kam mám. Pokud tázaný vystupuje dřív, než já, nebo jede jiným směrem, osobně vyhledá v davu někoho, kdo má se mnou cestu a může na mne „dát pozor". Po setmění se ani nemusím ptát - v každém autobuse se najde někdo, nejčastěji jsou to paní s dětmi nebo usedlí pánové kolem čtyřicítky, kdo mi klade na srdce, abych se nevydávala ven tak pozdě ("v Dakaru v posledních letech není v noci bezpečno, sestro!") a buď mne osobně doprovodí, nebo najde mezi spolucestujícími někoho, kdo vypadá dost důvěryhodně a komu mne může „svěřit".

 

Ohleduplnost v MHD je vůbec kapitola sama pro sebe. Když člověk vidí ty rvoucí se potenciální pasažéry u dveří car rapidů a ndiaga ndiaye , čekal by, že podobná atmosféra bude vládnout i uvnitř těchto pochybných dopravních prostředků. O to větší je pak překvapení (ba závist), když našince několik svezení přesvědčí o opaku:

 

„Zastav!"  „Stůj!"  „Stát!" křičí osazenstvo vozidla. Řidič poslušně šlápl na brzdu. Venku náš car rapid belhavě dobíhá jakýsi stařík, který právě vystoupil.
„Ten Otec si tu něco zapomněl", volají někteří cestující. Ti, kdo seděli okolo stařečka, mizí pod sedadly. Konečně se jeden cestující vynoří a podává cosi ven okénkem. Řidič šlape na plynový pedál. „Co to bylo? Co tu nechal?" vyptávají se zvědavci jeden druhého. "Botu!" vykřikne někdo, a autobus se otřese laskavým smíchem.

 

Slunce stojí vysoko na obloze, náš autobusek je uvězněn v dopravní zácpě. Na jednom ze zadních sedadel štíhlá mladá žena v šátku nemůže utišit děťátko.
Chybějícími okny ani otevřenými zadními dveřmi nefouká. Potíme se. Inhalujeme výfukové plyny z okolostojících vozidel. Vypadá to, že tu budeme trčet pěkně dlouho. V autobusku je vedro k zalknutí a miminko křičí a křičí. Cestující se otáčejí. Otáčejí se... a usmívají.
„To je pravda, že mamince se nedá zaplatit", vyjádří konečně někdo tu kolektivní myšlenku. A pokračuje: „Jednou mu budeš vyprávět: jela jsem s tebou autobusem, to jsi byl ještě úplně malinký, a ty jsi křičel a křičel... Nene, matce se člověk nikdy nemůže dost odvděčit."

 

Cestovné se platí za jízdy. Cestující řekne nahlas jméno stanice, odpočítané mince dá do ruky sousedovi za sebou a peníze takhle putují po řadách až k průvodčímu.
Starý pán v sepraném, kdysi snad modrém kaftanu vedle mne nemá dost peněz. Ptá se tiše souseda, kolik se stojí cesta do Camberene. Přepočítává zašlé mince v dlani. Chybí mu dvacet franků. Soused beze slova natahuje ruku, bere si od staříka peníze a přidává je k těm svým, jak se to občas dělá, když mají lidé společnou cestu. Neviděla jsem, kdy a jakým kouzlem tam tu dvacku přidal, než poslal peníze dozadu: „Dvakrát do Camberene!"
V předávání peněz jsou Senegalci mistři: na svatbě, křtinách, pohřbu nebo na oslavě to zařídí tak, aby nikdo nemohl přehlédnout, že dávají griotům peníze - a kolik. Když jde o úplatky, dárky nebo půjčky, nevšimnete si, že nějaká transakce proběhla, ani kdyby si předávali miliony přímo vám před nosem.

Jediné autobusy s místy k stání jsou ty státní. Narozdíl od zmiňovaných autobusků mají přijatelný technický stav, pravidelnou trasu i zastávky (nikoli jízdní řád) a jsou levnější, ale vzácné a pomalé.
V jednom z takových autobusů jsem jela s kamarádkou, když se mi udělalo nevolno. Horko, hlad, únava? Nevím. Polohlasem jsem ji poprosila, jestli bychom nemohly na příští zastávce vystoupit, mám závrať. Ze sedadel vedle nás okamžitě vstávají dva adolescenti: „Paní, nechcete se posadit?"

 

Po dakarské MHD se mi - vzdor její dobrodružné povaze a nedochvilnosti - stýskalo vždycky. Ale od doby, co jsem se stala těhotnou a později dětnou pasažérkou té pražské, mi chybí dvojnásob.