Strategie

Chlapeček zavýskl. Soustředěný na dorážející sestru před sebou, udělal dva kroky dozadu a zadečkem zvysoka žuchnul na samý okraj postele. Viděla jsem, jak tam ještě zlomek vteřiny balancoval, než ho setrvačnost přehoupla přes ozdobný šev pohovky, teď zakrytý  čerstvě povlečeným prostěradlem. Dívala jsem se, jak se temeno jeho hlavy s žuchnutím setkává s krémově bílou dlažbou vedle postele a výraz v jeho tvářičce přechází z rozesmátého ve vylekaný a pak nešťastný, než děťátko na zemi konečně spustilo zoufalý a bolestný pláč.

Moje představivost byla rychlejší, než skutečnost; batole jsem zachytila přesně ve chvíli, kdy v úleku natáhlo ručičky, toužící odvrátit pád.

 

Místo na zemi skončilo v peřinách. Ne hrubě, ale ani ne zrovna jemně, jsem ho překlopila na opačnou stranu, než byla ta, na kterou se chystalo spadnout.

 

"Příšerné dětičky", zachtělo se mi povzdechnout si. 

 

Vyhnula jsem se lůžku pohledem: potomstvo tam buď nabírá k pláči, nebo bude v  příštím okamžiku poskakovat po panenském prostěradle a úhledně rozestlaných peřinách a než se z koupelny vrátím s léky, bude ta postel zralá na přestlání. Ach jo.

 

"Zánět průdušek s náběhem na zápal plic," potěšila mě paní doktorka hned dvojitou diagnózou. V kapse ledabyle přeložený štůsek receptů na antibiotika a kdovíco ještě, táhla jsem svá vzpouzející se mláďata do lékárny a pak domů. Výkon hodný obdivu - děti byly pevně odhodlány zůstat venku a jít si někam hrát nebo se aspoň proběhnout.

 

Jedno dítě se po první dávce antibiotik osypalo. Druhé dítě bojuje jako lev, aby nemuselo nic z předepsaných léků pozřít - pokud není zbytí, neváhá se třeba i pozvracet.

 

Vzdorující kočku bych zabalila do ručníku, přilehla, jednou rukou otevřela čelist v kloubu a druhou šoupla zvířeti tabletku  nebo stříkla lék z dávkovače ke kořeni jazyka. Záležitost minuty.

 

Ale co s dítětem? Jak se otvírá tlamička lidskému mláděti? A jak zabráním tomu, aby v okamžení, kdy se už už zdá, že zvítězím, neudělalo "bléééé" a všechna léčiva se neocitla v loužičce žaludečních šťáv na zemi nebo na mém triku?

 

Mé nemocné děti se cítí zdrávy, takže pohyb po bytě (včetně skoků na trampolíně nebo ježdění na skluzavce) jim nestačí. Chtějí "ven, mami, ven", buší do vchodových dveří a volají "pá pá!". Nevyslyšeny pak demolují byt a psýchu nebohé rodičky.

 

 

Unavená a otrávená jsem v koupelně odměřila léky do dávkovačů (s vědomím, že uzdravovadla určená pro synka skončí na stěnách a na podlaze bytu, ať už vylitá - vyhraje-li on, nebo vyzvracená - zvítězím-li v tomto kole já) a vrátila se zpátky do pokoje.

 

Chlapeček ležel ještě pořád tak, jak jsem ho nechala, na bříšku,  tvářičkou napůl zabořenou v polštáři. Jeho sestra ho s vážným a nešťastným obličejem hladila po vlasech. Trochu jsem se polekala: nepláče on tam nakonec? Klekla jsem si k němu. Z polštáře na mě zašilhalo rozpustilé hnědé očko, pak vykouklo i druhé a úsměv.

 

Ovšemže nepláče... Je to jako vždycky. Moje mladší dítě, tváří v tvář zuřící nebo nevrlé mamince, poklidně uléhá a čeká, až to tu bláznivou matku přejde. Moc dobře ví, že to nebude trvat dlouho.

 

Nevím, jestli tu strategii vynalezl, odpozoroval nebo zdědil po tatínkovi, jisté je, že funguje dokonale.

 

Však já se to jednou taky naučím...