Tanor - IV, poslední dějství

Dalšího slunečného odpoledne jsem od autobusu opět „neviditelná" cupitala za Tanorem, i když tentokrát jsem si byla jistá, že mě při nastupování zahlédl.

Pozdravila jsem rodiče, vázající na zahradě cibuli do svazků k sušení.

Tanor stál před schody na chodbě:
„Byl jsem s Arfangem Thiamem v letecké společnosti. Chtěl jsem si změnit letenku, abych se mohl vrátit dřív, když mě tu nechcete," pronesl procítěně.

 „Ale musím zaplatit poplatky za změnu a chybí mi sto osmdesát dolaru. Kamarád mi je chtěl poslat, ale dneska a zítra nemá čas. Tak mi je, prosímtě, půjč abych mohl odjet. Pošlu ti je hned, až se vrátím do Paříže.."

Mám sluchové halucinace, nebo mě opravdu vydírá?? Vyschlo mi v krku.

„No... Já bych ráda, ale je pár dnů před výplatou... tolik peněz nemám..."

„A co tvoji rodiče?"

To snad není možný?! Vytřeštěný pohled.

„Zeptala by ses jich, prosím?"

Vyšla jsem zpátky na zahradu a několika slovy vylíčila Tanorův požadavek (báchorku o kamarádovi jsem vypustila). Pohledy mých rodičů byly stejně užaslé, jako před chvílí ten můj. 

Maminka se vzpamatovala první: „Ehm... to ne, přece... Řekni mu, že bohužel nemáme."

..... „Nemají? Co se dá dělat... Uvidím jestli ty peníze seženu někde jinde."

Samozřejmě je nesehnal.

Odmítla jsem si vzít zpátky kazety, které si „omylem, nedopatřením  zabalil" při svém demonstrativním předstírání odchodu a přetrpěla ty čtyři zbývající odpoledne v Tanorově přítomnosti.

Odlétal v pátek, v půl sedmé ráno.

A protože jsem se neměla k tomu zaplatit mu taxi, vezla jsem ho prvním ranním autobusem o půl páté. Když se se zasyčením zavřely dveře,  autobus odrazil od obrubníku poslední zastávky ve vesnici a ponořil se do tmy mezi poli, řekl mi Tanor: „Vždyť jsi se mnou, chudinko, vlastně vůbec nemusela jezdit! Bylo by stačilo, kdybys mi napsala, jak se na to letiště dostanu. Mohla jsi ještě spát..."

k metru zbývala čtyři autobusová zadtavení. Kdybych se ale chtěla vrátit domů, čekala bych na další autobus skoro hodinu. Nebo bych mohla šlapat dva kilometry mezi kukuřicí, než bych dorazila k první lampě veřejného osvětlení naší vesnice.

Věnovala jsem Tanorovi milý pohled a přívětivě mu sdělila, že je mi potěšením ho vyprovodit.

Když se za ním na letišti zavřela branka pasové kontroly, po které už není návratu, s úsměvem jsem mu mávala, zaplavena intenzivním pocitem štěstí.

Vycházela jsem ze skleněných dveří letiště, mířila na autobusovou zastávku a nahlas jsem si zpívala.

Chtělo se mi tančit.

No a co, že to vypadá divně? Svět je dneska taaaak krásný!

V kanceláři jsem byla první. Hodinu po mně dorazil Farúk.
„Řekni, co bys chtěl, co pro tebe můžu udělat? Čím tě taky potěším? Dnešek je nejlepším dnem mého života!"
"Dej mi pusu!"
„Pusu? Jistě!" mlask!
„Chce tu ještě někdo pusinku?"

---------------------------

Lindu s Arfangem, stojící na chodníku před tanečním klubem, jsem viděla už  z dálky.

„Tak co, je pryč?" zeptala se mě.

„Je... odletěl ráno. Když jsem mu nedala ty peníze, aby si změnil letenku."

„On chtěl měnit letenku?" podivil se Arfang.

„No... říkal, že s tebou šel v úterý do cestovní agentury a že od něj chtěli peníze?"

„Ale houby! V úterý byl se mnou v hospodě. Stejně to byl úplnej magor - říkal, že chce jít na ambasádu Francie žádat o pomoc, že je francouzský občan, že jste ho sem vylákali a teď ho tu týráte a nestaráte se o něj. Co se vlastně stalo?"

Stručně jsem Arfangovi vylíčila události pondělního večera.

„Co? Mně že nešel telefon? V noci se mi u něj vybila baterie, ale celý večer jsem do něj hučel, ať se vrátí. Nechtěl, že prý pil pivo a nechce, abys věděla, že pije. Tak že prý půjde spát ke mně. To jsme byli v Karlových lázních. Říkal jsem mu, že ti má aspoň zavolat, ale prý to není potřeba."

„Vrátil ti aspoň ty peníze?" otočila jsem se k Lindě.

Ironicky se uchechtla.