Proč to všechno II - Uč se francouzsky!

- „Co to znamená sumayaay?" zeptala jsem se Mara Ndiaye na slovo, které jsem pochytila z jeho rozhovoru s kamarádem.

- „Sama yaay? To je jako ´moje maminka´".

- „Můžeš mě učit wolofsky?"

- „Wolofsky? K čemu by ti to bylo? Uč se radši francouzsky, to má nějaký smysl."

Uč se radši francouzsky.

 

Zvykla jsem si tu větu slýchat pokaždé, když jsem někoho požádala o lekci wolofštiny.

Mar Ndiaye mě seznámil se Senegalci studujícími v Praze: volná odpoledne jsem trávila s Rabi Ly a její maličkou dcerou, na toulkách noční Prahou mi garde dělal Maba Diaw - to ale jen ve dnech, kdy se mu podařilo zbavit všech svých čtrnácti českých milenek (z nichž dobře deset věřilo, že s nimi Maba Diaw žije ve společné domácnosti) i guinejské snoubenky, která si o svém drahém nedělala iluze.

 

A ačkoli mě Maba ochotně doprovázel na všechny společenské akce, ani on nebyl ochoten angažovat se v mém vzdělání: „Proč se nechceš radši učit francouzsky?"

 

 „To je moje přítelkyně Zuzanka", představil mi Maba rozčepýřené stvoření bohémského vzhledu a neurčitého věku i pohlaví, „tak se tu spolu, holky, pěkně bavte", zanechal nás u vchodu diskotéky a šel se poohlédnout po nějakém dalším zajímavém přírůstku do svého harému.

 

Zuzanka byla příjemná, inteligentní slečna - a nejúžasnější na ní bylo, že měla, podle svých vlastních slov, doma učebnici wolofštiny. A byla mi ji ochotna půjčit. Co na tom, že učebnice byla v italštině. Pravá vášeň se přece nezastaví před ničím.

Poctivě jsem přeložila všechny italské části Zuzančiny knížky.

Pečlivě jsem prostudovala všechny wolofské části.

 

A venku jsem se čím dál častěji jsem setkávala s větou „Proč se radši neučíš francouzsky?"

 Chce se naučit wolofsky, aby věděla, o čem se bavíme!

 

Seděla jsem u malého kulatého stolečku v zahrádce malé kavárny v centru města a čekala na Mabu. Dát si s ním sraz ve tři odpoledne mohlo znamenat, že přijde za pět minut tři, nebo taky v pět - Maba vnímal čas, jako ostatně všechno, velice velkoryse.

Rozložila jsem před sebou okopírované stránky italské učebnice, okraje listů hustě popsané poznámkami - na dlouhé vysedávání jsem byla připravena. Ale sotva přede mne mladý číšník postavil třetí sklenici džusu, uviděla jsem přicházet Mabu ve společnosti dalších dvou mladíků.

- „Počkejte tady na mě, já se hned, hned vrátím. Zatím si něco dejte", volal na mě, zase už na odchodu.

Tak jsme u stolečku seděli tři „odložení na později". Mamadou Thiam, malý tmavý chlapík s příjemným úsměvem a tichým hlasem a Andre Gomez, atleticky vyhlížející muž ve sportovní bundě, a já. Když jsem se odvážila zeptat, jestli by mi mohli pomoct pochopit wolofskou mluvnici „samozřejmě vám to zaplatím", nijak mě nepřekvapila Mamadouova odpověď, že by rád, ale sám tomu nerozumí.

Bylo to beznadějné.

 

-„Za to přece nebudeš platit", přisunul k sobě André po stole pár oxeroxovaných listů. „Nevím sice, jak se wolofsky píše, ale mluvím prý dost dobře, i když jsem Mandžak. Takže jestli nepotřebuješ naučit zrovna číst, rád ti pomůžu."

 Měla jsem na to dva týdny. Za čtrnáct dnů měl André pokračovat ve své cestě za štěstím dál přes Rakousko a Francii do Španělska.

 

Devadesátá léta se pomalu chýlila ke konci a s nimi končil i zlatý věk ilegální imigrace. Přes Českou republiku, jejíž víza se zřejmě dala za úplatek sehnat nejsnáz, zatím putovaly tisíce Asiatů a Afričanů dál na západ, za příbuznými, za prací. Itálie a Španělsko ještě pořád po určité době legalizovaly pobyt nezákonných přistěhovalců, nezaměstnanost byla nízká a šance najít práci načerno vysoké.

 

André Gomez, Mamadou Thiam a dvacítka dalších mužů, kteří přebývali ve třípokojovém bytě v Nových Butovicích, nějakým způsobem (za úplatek čítající témeř sto tisíc korun) dostali turistické vízum pro vstup do Čech. Po příletu je kontaktovali profesionální převaděči - za dalších třicet tisíc je dostanou za hranice do Rakouska. André, Mamadou a další „turisté" zaplatili. A už nikdy neviděli ani své peníze, ani „převaděče".

Jejich vízum se chystalo vypršet a finance byly ty tam. Pokud se nechtěli stát bezdomovci, museli začít pracovat pro svého bytného, Tamsira Sawaného - jednoho z těch, kdo jim „pomáhal" po příjezdu do Evropy. Mamadou dlouho odmítal konopné listí prodávat: je muslim, jeho rodina by s tím nesouhlasila, nic takového dělat nebude. Když přestal dostávat jídlo a pan Sawané mu nedovolil odpovědět na telefonát od těhotné manželky (to je přece logické - když nepracuje, nemá nárok používat telefonní linku. Ani pasivně!), byla Mamadouova zásadovost nahlodána.

Prodávat tedy ne, ale sáčkovat by snad mohl...

 

André měl větší výdrž a větší štěstí. S pomocí bratrance, žijícího v Marseilles, se mu povedlo získat francouzské vízum. Čekal na něj v malém hotýlku za Prahou, kde jsem si mu mohla dovolit na těch pár dnů pronajmout pokoj. Když jsem se z autobusového nádraží v pražských Holešovicích dívala, jak autobus mířící do Francie mizí v zatáčce, zbývalo mi ještě pořád dost gramatických nejasností.

 

Kde teď vezmu nového informanta?