Staré pořádky přestávaly platit a čím dál tím víc lidí chápalo islám jako novou platformu odporu proti kolonizátorům. Neobyčejně rychle se toto náboženství rozšířilo mezi lidmi zvlášť poté, co bylo zakladatelem murídského hnutí Šejchem Ahmadu Bambou zbaveno své svázanosti s arabskou kulturou a modifikováno pro potřeby afrického Sahelu.
Šejch Ahmadu odmítal tezi, že by islám musel být chápán v dimenzích arabských tradic; Korán je pro něj univerzální knihou pro lidstvo ne proto, že by se mu veškeré lidstvo mělo přizpůsobit, ale proto, že Korán může být přizpůsoben každému člověku a každé kultuře. Svatá kniha islámu je podle něj otevřená natolik, že význam jejího obsahu se mění nejen s osobou čtenáře, ale může být jiný i při každém čtení.
S myšlenkou, že existuje tolik Koránů, kolik je kultur, generací i jednotlivců a že být muslim neznamená být Arab, měl otevřenou cestu k založení nejvlivnějšího senegalského náboženského hnutí dneška.
Zatímco v kolonizovaném francouzském Súdánu vyrůstaly francouzské školy vnucující svým africkým žáčkům francouzský jazyk a způsoby a zatímco stále existovaly klasické islámské náboženské školy s výukou v arabštině, vznikaly tu i školy nové, popírající svým zaměřením nadřazenost arabské nebo francouzské kultury nad wolofskou.
Většina tehdejších textů má náboženský obsah nebo se jedná o příležitostné společenské prózy (nekrology, úvahy, rady pro mezilidské vztahy apod.).
Neobyčejně bohatá byla produkce náboženských, lyrických i epických básní, které měly - po vzoru arabských - ustálenou formu a daný rytmus, Zůstává v nich však zachována wolofská tajnosnubnost: verše sëriňe Aadi Turého
"Ty, velký baobabe, sytící laaxem a cere a sušící slzy toho, kdo pláče žízní"
jsou výmluvným důkazem.
Laax a cere jsou potraviny, do kterých se přidávají části ovoce a mladých výhonků zmíněného stromu. Tam, kde Aadi Turé mluví o tišení žízně, naráží na skutečnost, že ze dřeva stromu se vyrábí vědro spouštěné do studny.
Kromě děl zmíněného Šejcha Amadu Bamby se dochovalo velké množství prací Sëriňe Muusy Ka a dalších.
Wolofal je písmo, které žije dodnes.
Přesto, že v dnešní době chodí do základních škol více než 80% senegalských dětí, ještě před dvaceti lety to nebylo ani 50%. Téměř všechny děti ale někdy navštěvovaly koranickou školu a přišly do styku s arabským písmem, takže wolofal je v mnohých venkovských oblastech užívanější než latinka.
Jako neoficiální písmo "negramotných" slouží k tištění náboženských publikací nebo přetiskům starších děl murídské produkce. Většina wolofských textů je i v současnosti vydávána ve wolofal, i když tematický a žánrový okruh je omezený.
Související články:
Wolofština a wolofská literatura - úvod
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za čas, který věnujete tomu, abyste zde vyjádřil/a svůj názor, ať už je jakýkoliv. Osobuji si však právo nezveřejňovat obchodní spam, za komentář se pouze vydávající.
Autorka