Povánoční zážitky

Na dlouhé tmavé chodbě v ponuře netrpělivé atmosféře fňukaly děti a pokašlávali tatínkové.

"Kdo je dál?"

Do hnědých dveří mezi hnědými nástěnkami vstoupila další dvojice rodiče s dítětem.

 

Boží hod  jsme trávili na dětské pohotovosti - ta je v  Brně jedna jediná, její vytížení  tomu odpovídá a tomu se zas musí přizpůsobit akčnost  lékařů: paní  doktorka vyslechla mé bědování nad tím, že mé mladší dítě má týden  průjem,  horečky ke čtyřicítkám a nic nejí, letmo mu nahlédla do krku a podala mi recept na antibiotika ("drťte mu je  mezi  dvěma lžičkama - on sice existuje i sirup, ale ten v lékárnách  nemají" a když  jsem se nesměle zeptala, co si myslí, že mému potomkovi je, dozvěděla  jsem se, že "mu může být  cokoliv - nějaký zánět, salmonelóza...  ale ty antibiotika by mu měly pomoct i na  tu salmonelózu." Polkla  jsem a vycouvala ze dveří. Jestli já nebyla nějak  rozmazlená  z Vinohrad, kde dětem před každým nasazením antibiotik dělali  krevní  testy a týden průjmující dítě s horečkou bych jim nevyškubla,  dokud by neměli v ruce  výsledky Astrupa a možná i stěrů...

 

Synek chudák celou dobu skoro bez  přestání fňuká, což je sice  pochopitelné, ale po týdnu už spíš nervy drásající  než  soucit budící (zvlášť proto, že fňuká ve dne v noci) a i  když vím, že ho to  teda opravdu musí bolet, protože on se  nijak zvlášť neprožívá, stejně toužím po  tom opustit  muže a děti, utéct někam do lesů a nikdy se už nevrátit.

 

Včera jsme  byli  na pohotovosti znova, protože jsem konečně pochopila (myslím,  že nejmíň o den  později, než jsem měla) že našeho nejmladšího člena rodiny bolí  i uši. Po předchozí zkušenosti jsem na  tu pohotovost nejdřív  volala abych zjistila, kam nás odtamtud s bolavýma ušima odvelí.
"To my vás pak pošleme do Dětské  nemocnice."
"A nemohla bych tam  jet hned?" nelíbila se mi  myšlenka, jak se s trpícím miminem kodrcám tramvají na  druhý  konec Brna a pak, po hodince nebo dvou, zase na jiný konec, kde  nás po  dalším čekání konečně někdo ošetří.
"To  já vám nesmím říct," pravila ta dobrá  duše na druhém konci  drátu.
Tak jsme na to ušní jeli rovnou... a vzali  nás!

 

Akorát  že zánět, co tam A. samozřejmě má, ještě není na píchání,  a já jen doufám, že ta antibiotika "na salmonelózu" zaberou  i na uši dřív, než  to na píchání bude.

 

Choť má čtrnáctidenní  dovolenou  a myslím, že už teď se těší do práce - utrhuje se na ty  sladké detičky  (druhdy mi vyčítá, že jsem na ně málo laskavá,  když je v jednu po půlnoci s pěnou u  huby - mojí - odchytávám po bytě a snažím se je narvat zpátky do postele) a dneska ve dvě ráno umyl nádobí,  protože jsem  včera v deset dopoledne uspořádala hysterickou scénu (škoda jen,  že  scéna pro mě byla energeticky náročnější, než by bylo  prosté umytí nádobí  mnou).

 

Ve schránce mám záplavy e-mailů,  na harddisku stagnující překlad, na netu zanedbaný blog,  kam bych měla napsat něco,  co zabrání čtenářům v dezerci ;o) a v pokoji jsou stále nezabalená zavazadla,  takže  pokud máme dneska odjet do Prahy (plánovali jsme to na předevčírem,  ehm),  zaručeně polovinu věcí zapomeneme v Brně. A v kuchyni na mě číhá obrovská  hora prádla na  žehlení a v koupelně je bordel a za dveřma zašlapané schody...  no nic, já radši jdu něco  dělat, teda.

A vy si koukejte užít ten konec roku!