Fantom telefonu

Batole letí vzduchem. Žuch! Přistálo na posteli, nožičky se třepou ve vzduchu.

"Já taky, já taky!" volá větší batole a sápe se na tatínka, který ho trpělivě opravuje: "moi aussi!"

Druhé batole letí vzduchem... bum! Zvlášť ta závěrečná fáze působá komicky.

 

Neodolala jsem a sáhla po telefonu, že si to zdokumentuju.  Rázem bylo po hře, protože které batole by se věnovalo sportu, když může natáčet video. Prohlížení natočeného se zvrhlo v tahanici o mobil, tatínek využil situace a prchl do koupelny.

 

Nová MMS k odeslání... prázdná? Chladný plast mě tíží v dlani. Někdy, když se moje děti zmocní telefonu, voláme do Hongkongu nebo do Spojených arabských emirátů, jindy rozesíláme podivné obrazové nebo textové zprávy na všechna čísla v seznamu (nebo aspoň na tolik z nich, na kolik se dá, dokud nedojde kredit).

 

Galerie-Obrázky. Čtyřicet fotografií? Kde by se v mém telefonu vzaly? Tak... od dvaadvacáté je to tu a tam tma, tady rozmazaná šmouha, kus látky, kterou jsem identifikovala jako svou sukni. Nejspíš zase (tentokrát umělecká) práce dětských rukou.

Bradičku opřenou o mé rameno, Miminko bedlivě sleduje moje počínání. Černočernou tmu mažu bez milosti, abstraktní obrázek sukně jsem si zvětšila... Odstranit. Tma, další tma, ještě jedna... A co je asi tohle? Nějaký balón... špička? Ukázat!

 

Zaraženě jsem se dívala na fotografii.

 To vypadá jako... Ale ne, to přece není možné? Zkoušela jsem potlačit nepotlačitelnou myšlenku na Freuda. A co kdybych to otočila nějak jinak? V pozadí je list palmy, naší palmy, takže otočení nepřichází v úvahu. Ani pochyby o místě, kde byla fotografie pořízena. Datum je říjnové... co jsme dělali v říjnu?

 

Zkoumám to ze všech stran, zkouším se na to podívat zblízka i zdálky. Kdyby technologie byly pokročilejší, snad bych ten obrázek i očichala. Žádné další nápad. Vidím tam pořád to, co poprvé.

 

A nejen já.

 

"Pipinka," pravila Miminko a zapíchla prstík doprostřed displeje.

 

Ehm... Není to tak úplně přesné označení, ale... "Myslíš, že je to pipnka?" zeptala jsem se, pořád ještě nepřesvědčená, svého vlastního dítěte.

"Jo. Pipinka." pokývalo batole, otrávené tou dlouhou prodlevou nad dočista nudným obrázkem.

 

Odnesla jsem telefon do koupelny.

 

"Podívej... Co tam vidíš?" zeptala jsem se Chotě, který se během mých meditací nad pornem stačil vykoupat a teď se sušil.

 

Nedosušený Choť zaostřil. "No... já nevím... vypadá to jako... Ale ten není můj!"

 

"Musí být tvůj! Čí by byl, u nás doma, v mém telefonu?!"

 

"Není můj," trval na svém Choť. "Já nemám tak špičatej!"

 

"Určitě je tvůj," stála jsem na svém.

 

"No tak snad si ho ještě poznám, ne?" rozčilil se Choť.

 

"Prosímtě, přiznej se, že jsi to fotil," zaprosila jsem.

 

"Nefotil! Proč bych se proboha fotil?"

 

"No... třeba někam do seznamky, nebo co já vím?"

 

"Jo, a tvým telefonem," ušklíbl se Choť. "Kór když ten můj má lepší foťák," ozval se v něm pragmatik. "To bych se měl spíš já ptát, čí to je. Ty jseš celý dny doma sama..."

 

"Tak víš co? Vyfotíme ho, a uvidíme," dostala jsem nápad, dopředu si jistá tím, že výsledek dá za pravdu mně.

 

Choť odevzdaně pokrčil rameny: "Jak chceš."

 

Vyfotili jsme.

 

Velikost neodpovídá.

 

Tvar neodpovídá.

 

Pouze barva je správně.

 

 Mobil nosím u sebe, nemravné MMS mi nikdo neposílá, pánské návštěvy nepřijímám a Choť nebývá doma sám.

 

Takže... mám telefon s (úplně cizím) penisem a žádnou představu, jak se to mohlo stát.