Květiny a had

 Průvod, pomalu kráčející po rozpáleném asfaltu, se tiše rozestupoval, aby uvolnil cestu pomalu projíždějícímu stříbrnému renaultu s tmavými skly a dakarskou poznávací značkou. Jeden z policistů, stojících na okraji silnice, na okamžik odtáhl od ucha levou ruku s vysílačkou a pravačkou nedbale zasalutoval.

Jak jsme se blížili ke hřbitovu, dav houstl; lidé procházeli mezi bílými náhrobky katolického pohřebiště v Bel-Air, aby se dostali blíž ke hrobu, na kterém teď, v časně odpoledním žáru, začínaly uvadat vysoko navršené květiny a věnce.

 

Okolo rovu se tísnily desítky lidí; někteří sem ještě pokládali květiny, ale většinou jen mlčky postáli a pak uvolnili místo jiným.

 

Čtyři dny před Vánocemi, (v době, kdy já jsem obtěžovala paní z kachlíčkové matriky s razítkem na oddací list), vypršel čas vyměřený k žití Léopoldu Sedaru Senghorovi.

 

Tělesné pozůstatky prvního senegalského prezidenta byly se všemi poctami dopraveny z Normandie, kde k stáru žil se svou francouzskou ženou, zpátky do vlasti.

 

Zádušní mši ohlásili na sobotu devětadvacátého prosince a státní rozhlas i televize pravidelně připomínaly hodinu jejího konání. I přesto jsme ji zmeškali.

Tisíce truchlících občanů křesťanského i muslimského vyznání, kteří při mši zaplnili dakarskou katedrálu, nádvoří před ní i okolní ulice, se už rozcházely.

Pojedeme na hřbitov, když už jsme tady. Přece se nevrátíme rovnou domů.

 

A tak jsme stáli, já, Issa a Zuzanka, vmáčknuti mezi těla těch, kteří se stejně jako my chtěli s bývalým presidentem rozloučit alespoň pohledem na čerstvý hrob.

 

Stín stromů kulukulu, rostoucích po celém hřbitově, k místu posledního Senghorova odpočinku nedosahoval. Jeden po druhém jsme se odvraceli od květinové mohyly a prodírali se z tlačenice mezi těmi, kdo se k ní teprve chystali přistoupit.

 

Zuzanka se rozhodla ulovit ještě pár snímků z jiného úhlu a poodešla mezi hroby.

 

 „Attention! Il  y a un serpant!" zavolal na ni jeden z dvojice mužů, mířících k východu. Zuzanka šla dál. „Attention!"

„Cože je tam?" obrátila jsem se na Issu.

„Had!"

Pánové, čekající, jak se situace vyvine, slyšeli mou otázku. „Ah... Ona neumí francouzsky... Had je tam, had!" ukazovali znovu.

 

Zuzanka zůstala stát. Hrob, obklopený lidmi, se najednou zdál strašně daleko. Tlumené hlasy od něj k nám už nedoléhaly. Listy v korunách kulukulů se přestaly třepotat. Slunce přerušilo svou pouť po obloze.

 

V zemi, kde je každý spatřený had okamžitě utlučen, jsme tiše a bez hnutí sledovali černého hádka, který se beze spěchu plazil v písku mezi hroby k zeleným keřům u stěny hřbitova.

 

O Sererech se věří, že se dokáží proměňovat ve zvířata. Léopold Sedar Senghor byl po otci Serer.

 

Had se ještě na okamžik zastavil, než nám navěky zmizel pod listím nízkých keříků.