Dvířka elektrické trouby tichounce lupla; s vytahovaným plechem se do kuchyně dostal závan horka a vůně.
"Zase je celá zdrclá!" zvolala maminka dramaticky, zatímco se shýbala, aby mohla obrovskou vánočku dokonalého tvaru zhodnotit svým kritickým okem ze všech stran.
(Z nějakého důvodu považuje moje maminka všechny svoje vánočky za "zdrclé", i když - přísahám - vždycky vypadají tak, že by je mohli z fleku fotit pro obrazovou přílohu hodně drahé kuchařky.)
Vánočka putovala na nudlový vál a v uvolněné troubě se na jejím místě uvelebila jiná, zatím syrová, určená pro dalšího labužníka z řad širokého příbuzenstva.
"Prosímtě, nakrm ty kočky," zaprosila maminka od kuchyňské linky. Mouka, sněžící ze dnou zkroucených prstů, pokrývala dřevěný vál souvislou vrstvou. Dvě mladé kočičky, černobílá Kačenka a uhlově černá Čeflínka, se pletly kuchařce pod nohama, občas se postavily na zadní nohy a drápky na předních tlapkách škrábaly po dvířkách kuchyňské linky.
Z obrovského hrnce na sporáku jsem starou železnou lžící nabrala vařené maso s rýží. Moje počínání přilákalo pozornost dalších šelem, ohřívajících si do té doby srst na ústředním topení, pospávajících na dřevěných policích, dřímajících na židlích a důstojně shlížejících z okraje stolu. Houfně opouštěly svoje pozice a čekaly na mě tam, kam jsem se chystala tác položit.
Šestatřicet tlapek dychtivě nadskakovalo, devět tlamiček se ke mně nedočkavě natahovalo.
Ještě na zemi jsem maso na tácu dělila na vzdálenější hromádky, aby měla každá kočka dost místa a nemusely se krmit těsně vedle sebe. Rychlá kontrola zasedacího pořádku: jsou kočky, které se nesnášejí, dost daleko od sebe? Sedmnáctiletá kočičí matróna Štěstí, matka, babička nebo prababička všech přítomných, sice dokáže rváče okamžitě rozehnat, ale proč zbytečně přidělávat starosti poloslepé kočičí stařence?
Zpod stolu trpělivě sleduje kočičí hostinu kníravčík s hlavou položenou na tlapách: ví, že po kočkách toho zůstane dost i pro něj.
"Stříhání" kočičích čelistí, zpracovávajících tuhé šlachy výsekového masa, přehlušily zvuky z chodby.
"Nalil jsem jim do hrnce teplou vodu, aby to rozmrzlo," informoval nás tatínek o své péči o pitný režim slepic.
Neposlouchaly jsme ho. Dívaly jsme se za něj, dolů na práh kuchyňských dveří. Dovnitř vešla černá kočička a zamířila si to k tácu s masem. Zahlédla skulinku mezi Kačenkou a Žofií, vsunula mezi ně svou trojúhelníkovou hlavičku a začala se krmit. Obě sousedky jí věnovaly jen zběžný pohled.
"Nějak se dostala na ulici, šla se mnou až ke slepicím a zpátky. Ještě že jsem ji našel," poznamenal tatínek, když si všiml našich udivených pohledů... a pak strnul.
U tácu sedělo deset koček. Přímo naproti sobě se krmila dvě černá koťata. Stejně veliká, se stejně posazenýma ušima, stejně dlouhými ocásky. Stejné zelené oči. A, bohužel, i úplně stejný obličej.
Nikdy jsme už nezjistili, která z nich byla opravdu naše a která "přišlá".
hu, to je trochu strašidelný:) jako nějaký znamení nebo tak něco;)
OdpovědětVymazatAle kdeže strašidelné! Strýček Baloun - v kočičí podobě a mnohem vychytralejší (dle zásady presumpce neviny majitel přeci nevyhodí jednu z identických černých koček. 50% riziko, že by zlikvidoval tu svou nepřistěhovalou, je hodně vysoké. ;))
OdpovědětVymazatMně to připomnělo moji nejmilejší knížku, O liščí mámě. Příběh lišky, která se ujala osiřelého liščete, pronesla ho lesem pod nosy loveckých psů, ochránila ho před jezevcem, ubytovala ho mezi svými vlastními mláďaty, dala mu pít... a najednou nemohla poznat, které z pěti liščat je to adoptivní :)
OdpovědětVymazatA taky je to hezký příklad toho, že kde se nají tři (devět), nají se i čtvrtý (desátý) :)))
nyaree, já myslela spíš to, že se najednou objeví totožná kočička, ještě k tomu všemu černá - černá bývá ta strašící barva a tak:) ale tak.. příjemně strašidelné, no:)
OdpovědětVymazatJééééžišmarjá!!!!Tolik koček...a k tomu ještě nějaký černý!!!!!To by mýmu starouškovi hráblo....Víš,že jste měli plnej barák \"démonů\"????:))))))
OdpovědětVymazatA také jste měli plný barák laskavosti a dobrých srdcí:o)
OdpovědětVymazatLadule, jo strašidelné to je: desátá kočka do domu, jako by strašidelných nebylo už i těch devět! ;)
OdpovědětVymazatNyaare, odhaduješ to, stejně jako ta kočka, dobře: riziko vyhnání vlastní kočky je přece jen moc vysoké - my jsme nakonec jednu z těch identických kočiček někomu věnovali, ale čertví, která to byla...
Hekko, ta knížka zní moc pěkně :-)
Nigeria: vidíš, a to jsme začínali s pouhopouhým jediným démonem... ;)
Měli jsme doma 7 koček a kocourů a z toho bylo 6 černých... Jedno jediné bylo stříbrnočerné, taková milá bílá vrána ;o))
OdpovědětVymazatZůstala už jediná. Černá.
Taky mám doma démonka :) A ještě další kočku k tomu... akorát do paneláku se jich už moc víc nevejde :/
OdpovědětVymazat