Kouzelník Baila Sy

 Evropský turista v senegalském městě nemůže přehlédnout spousty žebrajících dětí. Jsou často špinavé a otrhané, oblečené v příliš velikých tričkách, které už nenesou ani vzpomínku na svou původní barvu. Ukoptěnýma ručičkama s olámanými nehty tisknou k bříškům veliké vroubkované plechovky od rajského protlaku a s nadějí vzhlížejí nahoru ke tvářím dospělých chodců, zatímco drmolí naučený verš z Koránu, nebo se dovolávají jejich soucitu jen výkřiky „almužnu pro Boha!". Můžete jim vidět do tváře, když sedíte v autě a žebráček, proplétající se mezi vozidly stojícími v koloně, přijde až k vám. Mohli byste jim samozřejmě vidět do tváře i jindy, kdybyste se k nim sehnuli, což ale nikdo nedělá.

Ty děti neposlali žebrat jejich rodiče, alespoň ne doslova. Malí žebráčci nejsou sirotci, ani bezdomovci. Jsou to tálibové, žáčci koranických škol.

Kouzelníkovi rodiče, potomci proslulých náboženských učenců z kmene Fulbů, nenechali svým synům ani vystavit rodné listy. Na úřadech přihlásili jen dcery. (Holky ve škole nepobudou dlouho - ve čtrnácti je vdáme a bude po studiu, žádné bělošské manýry tam za tak krátkou dobu snad pochytat nestihnou.)

První sluneční paprsky toho rána tančí na vlhkém listoví  v korunách mangovníkového háje. Z vesnice vyšel muž ve středních letech, kožené sandály mu pleskají o paty. Pravou rukou si občas pohladí řídkou bradku, v levé třímá hůl; neohlíží se, ale jde dost pomalu, aby mu stačil asi pětiletý chlapeček s dohola ostříhanou hlavou, který rázuje o krok za ním a přitahuje si k tělu naškrobený brokátový kaftánek.  Až dojdou do další vesnice, půjčí si pan Sy koně a odveze synka k svému bratrovi, učiteli Koránu.
Bučení krav se pomalu vzdaluje, až přestane být slyšet úplně.

 

Bailu jsem potkala v posledních dnech minulého století v Praze, kam s turistickým vízem přiletěl z Casablancy. Asi sedm nás sedělo na dvou postelích v pokojíku studentské koleje v Suchdole. Pili jsme sladký zelený čaj a mluvili o politice; blížily se prezidentské volby. Nikdo z přítomných nebyl student; na kolejích jste ale mohli snadno získat postel, pokud jste znali ty správné lidi. A měli peníze, což nebyl Bailův případ.

Venku se začaly rozsvěcovat lampy; návštěvníci se jeden po druhém loučili. Byla jsem mezi posledními a viděla, jak se Baila zvedá:
„Tak já už taky půjdu."
„Vyprovodím vás", řekl náš hostitel, prošedivělý žadatel o azyl, a u schodiště se s námi rozloučil. Na rozdíl ode nás věděl, že Baila nemá kde strávit noc. A když jsme se my ostatní vraceli do svých světlých bytů s ústředním topením, Baila se chystal k spánku pod jedním z keřů lemujících volejbalové hřiště.

Pod přístřeškem na kůlech sedí kolem tří hliníkových umyvadel s prosnou kaší asi dvacítka chlapců ve věku od pěti do dvaceti let a snídají. Před chvílí jim skončila dvouhodinová lekce literatury. Až se rozední, půjdou na pole - učitel je přece nebude živit a vzdělávat zadarmo - a zůstanou tam až do západu slunce. (Kdyby byli ve městě, místo na pole by vyrazili žebrat do ulic.) Pak, po večeři, vezmou znovu své dřevěné tabulky a kousek uhlíku, sesednou se kolem svého mistra a budou memorovat Korán až do noci. A tak to půjde den po dni, celá léta. Paměť svých žáků tenhle učitel vylepšuje tělesnými tresty, jídelníček si mohou zpestřit vyžebraným jídlem.

Nejmladší student skládá prázdná umyvadla jedno do druhého a odchází je umýt k řece; musí si pospíšit, aby mohl jít do savany sbírat dřevo a co nejdřív se přidat k ostatním na mistrových polích.
Zaprášené bosé nožičky jsou na holeních a lýtkách plné boláků, v zanícené ráně na břiše - památce na předvčerejší mistrovo "napomenutí" rozžhaveným kusem železa - to tupě škube. Říční voda kůži aspoň příjemně ochladí.

 

Po bolácích i spáleninách už dávno zůstaly jen jizvy. Polobotky z umělé kůže sice nejsou nejlepším obutím do zimní Prahy, ale aspoň trochu chrání před chladem.

 

Žena v modrobílém úboru Misionářek lásky mne vyslechla a odemkla před námi oprýskanou kovovou branku.
- „Otvíráme každý den v sedmnáct hodin, muži musí náš dům opustit v sedm ráno. Doklady nepotřebujeme, ale chodí sem na kontroly policie."

 

Policie nikdy nepřišla a Baila si našel bydlení v jakési ubytovně v podkroví činžovního domu na Černokostelecké ulici.
Sedm titěrných pokojů, špinavá společná kuchyňka, jedna sprcha  a jeden záchod pro všechny obyvatele půdy. A protože majitel „ubytovny" sice vybíral nájemné, ale neplatil účty, byli nájemníci brzy bez světla a bez topení. V mrazech blížících se dvaceti stupňům pod nulou to někteří řešili rozděláním ohně v pekáči na plechové podložce. 

 

Baila měl štěstí. Podařilo se mu pronajmout si místnůstku u strojovny výtahu na jedné pražské studentské koleji. Dokonce i umyvadlo tam bylo. Peníze na nájem sháněl na brigádách, kde po něm nechtěli doklady: vykládal vagóny a kamiony, účinkoval v reklamě. A taky léčil, vyráběl amulety a vykonával modlitby za úspěch v tom či onom. Zprávy o jeho činnosti  se brzo rozkřikly a Baila Sy získal stálou klientelu mezi studenty a usedlíky z afrických muslimských zemí. Když se mu o pár let později podařilo získat povolení k pobytu v České republice a hned potom i vízum do Portugalska, kde teď žije, klientela přesvědčená o jeho schopnostech mu zůstala věrná.