Proč to všechno III - Kouzelník Baila Sy potřetí

Zašlapaná podlaha se otřásala rytmy z reproduktorů pod námi. Jak se řekne zádbradlí? A věšák? A jak vytvořit zápor minulého času s ukončeným dějem? Baila Sy trpělivě a zdvořile odpovídal i na ty nejhloupější dotazy, aniž by dal najevo, že ho obtěžuji.

A obtěžování to bylo docela určitě: o páteční noci jsem z tanečního parketu na reggae diskotéce lákala muže k ušmudlanému baru do prvního patra, aby mi tam místo křepčení objasňovali taje wolofského časování a zábavu s děvčaty vyměnili za nudné vyprávění o jmenných třídách.

 

A, kupodivu, všichni oslovení ke mně byli natolik shovívaví, že se z vedra, kouře a hluku nechali mezi svíjejícími a poskakujícími těly ostatních tanečníků vyvést po úzkých tmavých schodech, usadit k některému ze stolečků věčně politých pivem a bez odporu interpretovali recitované básně, zamýšleli se nad tím, jak říci „nosorožec“ nebo „výtah“ a trpělivě čekali. až si jejich informace zapíšu do notýsku.

 

„Škoda, že se nechceš učit fulbsky. Co s wolofštinou! Wolofové jsou lháři a podvodníci, žádnou kulturu to nemá, skoro jako vy běloši“, povzdechl si Baila.

 

Obeznámena s pravidly „mezietnického žertování“, zatvářila jsem se odmítavě: „Fulbsky! Propána, proč bych se učila fulbsky? Vždyť o vás Fulbech je známo, že neznáte nic než ty krávy a ještě ke všemu jste národ pomstychtivých surovců a nevděčníků, když člověka nepotřebujete, ani si na něj nevzpomenete, zato když vám něco provede, neznáte slitování... nene, s Fulby já nechci nic mít!“

 

Mohlo by se zdát, že taková konverzace je „politicky nekorektní“, plná předsudků a musí skončit (v nejlepším případě) uražením jedné nebo obou diskutujících stran.

V našich končinách, obávám se, spadá její obsah pod paragraf o hanobení rasy, národa a přesvědčení. V Čechách nemůžete na cikána zavolat „Cikáne!“ nebo na člověka z Bavorska „Němče!“, protože by to bylo neslušné.

Ne tak v Senegalu. V nejzápadnější zemi Afriky je v pořádku volat na neznámého bělocha „bělochu!“ a mluvit o sousedovi jako o „tom Ďolovi“, i když znáte jeho jméno. Není v tom nic rasistického, protože etnická příslušnost tu není hanbou, ale důležitou částí vlastní identity.

Každý je především součástí kmene, pak rodiny, a až potom má nějakou vlastní osobnost.

A tak se odpoledne člověk vrací domů a zdraví své sousedy, sedící ve stínu před jejich domem:

- „Jak se máte, Serrerové? Užíváte si?“ - bez ohledu na to, jak se milí Serrerové jmenují.

A Serrerové mu nejspíš odpovědí:

- „Neužíváme si tak, jako vy Mandingové... a jak ti to jde v práci?“

 

- „No ale aspoň je to africký jazyk“, uvolil se Baila nalézt kladný rys i na wolofštině. „Tak co tam máš dál?“

 

Baila Sy, fulbský kouzelník a přesvědčený nacionalista, se mnou mluvil vždycky jenom wolofsky. Přetrpěl fázi mých nesrozumitelných žvatlavých pokusů i zavádějících omylů (“Cože se o mne chceš?!“ - vyděšený pohled. „Ucházet?“ „Ano, chci se s tebou ucházet“, stála jsem si za svým. „Budeme se ucházet v lese a po silnici.“ „Ahaaaa! PROcházet se!“, vydechl Baila s ulehčením) a jeho vytrvalost způsobila, že jsem po šesti měsících byla schopna plynule a srozumitelně vyjádřit téměř cokoli.

 

A kde jinde jsem si to mohla vyzkoušet líp, než v Senegalu? Kde jinde bych se svou milovanou řečí mohla být v těsnějším kontaktu a líp ji pochopit?

 

Nastal čas vyrazit na jih.