Princ z Ostrovní říše

Když jsem krátce po Choťově příjezdu do Čech dostala dopis, v němž nás můj kamarád z Ostrovní říše zval na kulturní festival - aspoň na pár dní,  vemte s sebou i rodiče, rád je zase uvidím  - moc jsem nevěřila, že někam pojedu. Žádat mého tehdejšího zaměstnavatele, velvyslanectví Pouštního království, o volno jednou ročně znamenalo troufalost s nejistým výsledkem. Bylo jasné, že chtít dovolenou podruhé v tomtéž roce, a ještě k tomu krátce po skončení té první, bude hodnoceno v přinejmenším jako nebetyčná drzost.

„To myslí vážně? Že platí letenky první třídou a hotel a všechny vstupenky?" ověřoval si můj tatínek.
„Píše to tady. A neplatí to on, zve nás jejich ministerstvo kultury. Budeme státní návštěva!"
„No tak to zkus, třeba ti tu dovolenou dají."

Malomyslně jsem vyplnila žádanku a odeslala ji ze svého sklepa k vyšším místům. Do deseti minut jsem byla „na koberečku".
Zase chci dovolenou? Na co? Proč?
„Víte, pozval mě princ Ostrovní říše... Na festival," řekla jsem popravdě.
„Já tu tvou žádost tedy předám panu velvyslanci, ale říkám ti rovnou, nevím, nevím..." zatvářil se pan rada přísně. „To víš, dovolenou jsi už letos měla!" 

Mojí historce s princem zjevně neuvěřil.

Za dalších deset minut mi volal, že má dovolená byla zamítnuta.

Na mobilu jsem vyťukala číslo do Ostrovní říše. Do šumění vody v odpadních trubkách jsem Yúsufovi vysvětlovala, že mou přítomnost budou na Ostrově muset oželet.

„Ale jakto, proč?" nechápal. „A řekla jsi mu, že tě zve náš princ? No to snad... Nevadí, to se nějak zařídí," uzavřel náš rozhovor záhadně. „Hlavně nezapomeňte poslat ty fotokopie prvních stránek pasů, abych vám mohl vyřídit víza."

Pomyslela jsem si, že vízum do sbírky zas tolik nepotřebuju, když budu stejně doma, ale tenhle svůj názor jsem si zdvořile nechala pro sebe.

Za čtvrt hodiny zvonil telefon; Ministerstvo zahraničních věcí Pouštního království volalo jeho excelenci pana velvyslance. Nic neobvyklého to být nemuselo, takových hovorů bylo pět do měsíce. Ale červené světýlko signalizující trvání hovoru ještě ani nezhaslo a šéfa diplomatické mise se v telefonátu z Německa dožadoval velvyslanec Ostrovní říše.

Za půl hodiny jsem byla zpátky v kanceláři nepříčetného pana rady.

„Proč jsi řekla, že ti nedáme dovolenou?"
„A co jsem měla říct? Chcete, abych lhala?" Když drzá, tak pořádně.
„Víš, co jsi způsobila?" Já? Nejspíš hlavně to, že pan šéf umyl panu radovi hlavu za to, že mu ani neřekl, že o nějakou dovolenou žádám, a teď mu kvůli tomu volá celý Perský záliv.
„Jak dlouho toho prince znáš? Odkud?"
„Ále... My už se známe dávno... Tak asi patnáct let", pronesla jsem ledabyle a snažila se vypadat, jako že se členy ostrovní královské rodiny udržuji ty nejužší styky. Rozhodně jsem nemínila rozvádět, že dotyčného prince jsem viděla třikrát a dobře se znám jen s jeho osobním sekretářem.

Pan rada lehce zezelenal, zamumlal něco  o tom, jak jsem ho zklamala, a propustil mě. Na svou pomstu si bude muset počkat ještě pár let,  než se pokusím odejít na mateřskou dovolenou.

Není toho moc, co bych mohla napsat o cestě do Ostrovního království.

Nejlepší ze všeho byla cesta letadlem IslandAirways: první třídou nás cestovalo  pět - můj otec, moje sestra, Choť, já a postarší Němec; měli jsme sami pro sebe tři milé letušky z Filipín a ze Slovenska, které nás celou cestu krmily fantastickými jídly a Choti bez mrknutí oka vyhověly i v tak podivném přání, jako je přinesení citrónu s paprikou a solí. 

Pokud jde o mě, klidně bych tak mohla někam letět celý týden.

V Ostrovní říši jsme vzbuzovali pozornost už od prvního momentu: Choť byl se svým senegalským pasem na letišti opět podezřelý z úmyslu se na Ostrov přistěhovat a poté, co se ukázalo, že má pozvání od státu a bílou manželku (tím „bílou" se tady myslí i odstín mé barvy pleti, takže vlastně „hyper-bílou"), stal se z podezřelého zajímavým.

Já jsem byla „zajímavá" pořád a všude, ať jsem dělala, co jsem dělala: s šátkem na hlavě, bez šátku na hlavě, pořád na mě někdo civěl (a závoj přes obličej jsem shánět nechtěla, i když by se mi tam asi hodil), takže z hlavního města Ostrovní  říše jsem nakonec neviděla skoro nic krom hotelu Sheraton,  jednoho nákupního centra a pár silnic. Ještě že nás společně s asi dvacítkou dalších hostů princ aspoň vyvezl na svou soukromou „farmu", kde choval zvířata ohrožených druhů.

A taky jsme poprvé (a nejspíš naposled) viděli Labutí jezero odtančené leningradským baletem,  a užívali si nádhernou atmosféru na koncertě Luciana Pavarottiho.

Po zbytek času jsme leželi u hotelového bazénu, brouzdali hotelovými zahradami, dívali se na moře (což pro Chotě čerstvě od moře přijedšího musela být dost nuda) a na Arabky v hotelové restauraci (byly tam k vidění dámy zahalené od hlavy až k patě, ze kterých nebylo vidět nic, jen obličej... a vyšpulená ňadra, křičící v obrovském výstřihu z rozepnutého džilbábu) a chystali se na návrat do šedé evropské reality.