Anděl z letiště LSS

Po osmi hodinách poposedávání na nepohodlných plastových sedátkách v liduprázdné odletové hale milánského letiště jsme příchod dalších cestujících vítaly jako objevení poslů blížícího se vysvobození: majestátní muži v bělostných kaftanech (do nichž se pro tuto příležitost nejspíš převlékli z džínsů a obleků), důstojné matróny s umně nařasenými šátky na načesaných hlavách, šustící bohatými sukněmi z drahých látek... a spousta, spousta zavazadel.

Příbuzní „tam doma" se nemohou dočkat dárků z daleké Evropy - přesto, že na většině dováženého zboží je nenápadným malinkým písmem vyvedeno „Made in China" a téměř všechno se dá „doma" sehnat ledaskdy i za poloviční cenu. Dárky „z Evropy" jsou důkazem, že náš syn, bratr, manžel a švagr uspěl, daří se mu dobře a tam v té daleké cizině nezpychl, myslí na nás... 

 

A kdo by vůbec chtěl vědět, že tenhle syn, bratr, manžel a švagr žije celé měsíce z ruky do úst?  Že se možná tísní v maličkém pokoji bez koupelny s dalšími pěti muži podobných osudů a vykonává podřadné a špatně placené práce, jen proto, aby mohl každý týden telefonovat domů - ach, mám se skvěle, všechno je báječné, mám nový byt - a jednou měsíčně poslat peníze rodině. Za dva nebo tři roky si vypůjčí, aby si mohl koupit letenku a měl něco peněz s sebou, a vydá se domů. Tam pak skrývá bolest nad rozporem mezi předpoklady svých příbuzných a realitou, předstírá, že život v Evropě je báječný, práce je pro každého dost a je vždy lehká a skvěle placená. Hle, jak se on sám vyšvihl!  Mladší příbuzní, kamarádi a známí jej závistivě pozorují a umiňují si udělat všechno proto, aby se i oni dostali do Eldorada... Všechno, cokoliv. Třeba si zaplatit místo na člunu, který je možná doveze do Španělska... anebo jejich sluncem a solí vybělené mumifikované mrtvoly s očima vyklovanýma od racků dopraví třeba ke břehům Střední Ameriky. Barcelona, nebo ráj. V představách mnohých je to koneckonců totéž - jen s tím rozdílem, že Barcelona je ve světě vezdejším.

 

Čas odletu se přiblížil, vyšňoření cestující se řadí u dveří. Jenže letištní zřízenec bedlivým zrakem ještě jednou kontroluje zavazadla. Pokud se mu nezdá rozměr, hmotnost nebo vy, není odvolání. Nejprve frontu zdrží vzteklý starý Maur, který rozumí jen arabsky, potom my: naše zavazadla jsou příliš velká. „Velká? Jak to, velká? Vždyť už nám je kontrolovali v Praze i tady! Tak je přeměřte, uvidíte."

Zřízeneček, měřící na výšku tak jedenapůl metru, je z fronty vysokých černochů a dvou bělošek evidentně nervózní: „Nic nebudu měřit! Říkám, že je to velké, tak je to velké! To rozhoduju já! Jestli se vám to nelíbí, nikam nepoletíte!" Nezbývá, než se podvolit. Jako správné příslušnice švejkova národa přemisťujeme obsah našich kabinových zavazadel do igelitek a poloprázdná kabinová zavazadla odevzdáváme rudnoucímu mužíkovi. Fronta se pochechtává. Pánové za námi pobaveně pronesli něco o nevychovaných běloších. Otáčím se a pány si ostentativně měřím. Autor výroku znejistí a táže se: „Vy rozumíte wolofsky?" Fronta ztichla, dobře dvě desítky párů očí nám visí pohledem na rtech. Přitakáváme. Pán dostává nápad: „A fulbsky taky umíte?" To popíráme a on pokračuje ve svých rozkladech (nebo snad pomluvách?) ve fulbštině. Ti, kdo stojí blíž, sdělují těm, kdo čekají dál, jak se to s námi má.

Odletěli jsme se čtyřhodinovým zpožděním.

Dakar vydává dokonce i v hluboké noci sytou opojnou vůni, vůni koření, lahodných pokrmů, kadidel a moře - vůni, která pasažéry letadel vítá už hodnou chvíli před přistáním.

Překonaly jsme nástrahy pasové kontroly (prominula mi neznalost přesné adresy, zatímco francouzské turisty z téhož důvodu odmítla pustit dál do útrob letiště),  a vypočítavých celníků ("Pojďte se mnou, bude to rychlejší!" „Ne, děkuji, máme času dost"), a setkaly se se skutečným problémem - známý, který si nás tu měl vyzvednout, nebyl k nalezení. Adresu jsme neznaly, temné okénko jediné směnárny nám nedávalo naději na přístup k místní měně a navíc jsem rozhodně nehodlala utratit několikanásobek našeho denního rozpočtu za předražené taxi a určitě neméně předražený nocleh v nějakém hotelu. Z minulé cesty mi zbylo pár drobných; oslovila jsem letištního zřízence s dotazem, zda si nemohu odněkud zavolat.

Ochotně mne odvedl k telefonnímu automatu... na kartu. Karta by se dala koupit v kiosku, který má i v tuto pokročilou noční hodinu otevřeno - kdybychom ovšem měly místní peníze. Pán nás po kratinkém zamyšlení požádal o chvíli strpení, do kiosku došel sám a vrátil se s kartou zatavenou v celofánu. Ať si zavoláme, on už musí do práce. Peníze za kartu mu dáme někdy jindy. A byl fuč, náš strážný anděl z letiště Leopolda Sedara Senghora v Dakaru.

 

Hledala jsem ho tam pak ještě několikrát při svých dalších příletech, abych mu poděkovala, ale nikdo o něm neslyšel.