Zákaznický servis

Práce v prodejně s konfekcí se od práce v hypermarketu lišila také tím, že do naleštěného obchodu v centru Prahy přicházelo mnohem víc mezinárodní klientely, která s potěšením zjišťovala, že ceny oděvů z aktuální kolekce jsou v Praze nižší, než v Sao Paulu, Kolíně nad Rýnem, Madridu, Londýně, Rijádu nebo Marseilles.

Do rozevřených dveří vstoupila tříčlenná ruská rodina - plešatějící tatík s rozhalenkou na vzorované hedvábné košili, jeho kulaťoučká manželka v těsných kožených kalhotách a dospívající dcera s dětskými brýlovými rámečky na už ženském obličeji.

Zatímco se manželka s dcerou probíraly tričky v policích, otec rodiny pomalu procházel do zadní části prodejny. Cestou se na okamžik zastavil u stojanů s letními bundami, nahlédl do vitríny s klíčenkami, dotekem prozkoumal materiál fotbalového trička na figuríně. Zastavil se před stěnou, která se ježila výstupky nesoucími vystavenou obuv.  Chvíli elegantní tvary hladil jen pohledem, než nepřáhl ruku a špičkami prstů polaskal materiál zlatobílé šněrovací polobotky. Potěžkal botu v dlani, potěšil se jejím dokonalým tvarem, palcem přejel po švu nad podrážkou a  s tím mistrovským dílem v ruce se vydal zpátky mezi stojany s oblečením.

„Chtěl bych tyhle boty ve třiačtyřicítce", oslovil mladou prodavačku s culíkem.
„Tam je prodavač, u té obuvi, rád vám je vyhledá", rty se jí roztáhly  v prázdném profesionálním úsměvu.

Zákazník sevřel botu pevněji, jako by se bál, aby mu nevyklouzla, a zkusil štěstí ještě u prodavače, postávajícího u dveří.

„Přímo v tom oddělení máte asistenta, pojďte se mnou", chystal se ho mladík doprovodit. „Ale já je nechci od něj," došlo zákazníkovi, že nechápavost českých prodavačů je nebetyčná - „já je chci od vás. Nebo tady od slečny. Ne od toho černého!"

„Je mi líto, ale já vám v tomhle nemůžu pomoct. Obuv má na starosti jen kolega."
„Můžete mi zavolat vedoucího?"

Od triček se vrátily i matka s dcerou, zvědavé, co se to tu děje. Zatímco společně polohlasem přesvědčovaly hlavu rodiny, ať nedělá ostudu, přistoupila k nim vedoucí prodejny s dotazem, jestli pro ně může něco udělat.

„Chci, aby mi někdo našel tyhle boty v mém čísle. A nechci je od toho černocha",  trval na svém už brunátnějící východoslovan.
„Lituji, pane, ale obuv u nás dneska nikdo jiný neprodává," odtušila manažerka a obrátila se k odchodu. Tím pro ni byla záležitost vyřízena.

Ruská rodinka u dveří osaměla. Pološeptaná debata nabírala na intenzitě. Paní v kožených kalhotách rozčileně třásla růžovým trikem, které si zřejmě zamýšlela koupit. Její manžel odložil zlatobílou tenisku do police ke dvěma batohům a odebral se s manželkou k pokladně. Triko bylo úhledně složeno do taštičky s papírovým dnem. Karta zamítnuta. Prodavačka tázavě zvedla obočí. „Máte jinou kartu?" Pán cosi zamumlal a vylovil další. Karta zamítnuta. A další... „Nechte nám to tady, my se za chvíli vrátíme", řekla paní, vrhla na svého muže vražedný pohled, chytila dceru pod paží a jako první vyšly z prodejny.

Prodavačka si pomyslela něco nezdvořilého o zákaznících, kteří dělají vlny a ani nemají peníze. A i když nevěřila, že tu rodinku ještě uvidí, odložila jejich nákup do police pod pokladnou.

Ale tihle zákazníci se vrátili. Přinesli hotovost, kterou zaplatili tričko, a odebrali se znovu ke stojanům s obuví, kam už se mezitím vrátila i zlatobílá botička.

Muž v hedvábné košili se při pohledu na ni překonal a požádal Chotě o číslo třiačtyřicet.

Cestou k pokladně pak vysvětloval, jaké to bylo hrozné nedorozumění, že on říkal, že nechce černé boty... o černoších vůbec řeč nebyla...