Vypadáte moc dobře. Jste pěkně tlustá!

Začíná to už v dětství, když si malí kluci vyrábějí modely z drátů a kol, které nikdy nejezdí. Proč auta muže tak fascinují? Vůz není nic jiného než stroj. Člověk by řekl, že by je stejně mohla zajímat pračka nebo žehlička. Ale nezajímá. Nikdy nepotkáte skupinu mužů diskutujících se zápalem o posledním modelu pračky.

Alexander Mc Call Smith přišel na svět v roce 1948 v Bulawayu v tehdejší Jižní Rhodésii. Absolvoval Gymnázium křesťanských bratří a na skotské Edinghburské univerzitě pak pokračoval ve studiu lékařských práv. Během svého profesorského působení na univerzitě v Belfastu se zúčastnil literární soutěže, a v kategorii dětské knihy zvítězil.  

 

Začátkem 80. let se na čtyři roky znovu vrátil do Afriky, tentokrát do Botswany, na jejíž univerzitě opět vyučoval právo. I tam pokračoval v psaní knih, odborných i populárních, a této činnosti se věnoval i poté, co začal přednášet na univerzitě v Edinburghu, kde kdysi sám studoval.

 

Jen mezi lety 1980 a 1990 mu vyšlo na třicet knih různých témat i žánrů, a jeho kompletní biografie prý zahrnuje přes šedesát titulů, z nichž  proslulost získaly zejména detektivní romány z prostředí Botswany, vycházející od konce 90. let ve Skotsku a postupně překládané a vydáváné v mnoha dalších zemích.

 

Některé ze série příběhů o První ženské detektivní kanceláři se v i českém překladu Pavly Kubalákové dočkaly nejméně dvou vydání - jako první z nich u nás vyšla kniha Srdce Africké krásky , hovořící nejen o trampotách rozvedené detektivky paní Ramotswe s depresí jejího nového snoubence a podnikáním vlastním i miláčkovým, ale i o (ne)důležitosti ženské krásy pro uplatnění v životě a v soutěži Miss, o travičce, která travičkou vůbec nebyla, o dobytku a hadech a dítěti, které vonělo po lvech.

 

 

 

 

Zaparkovala u katolického kostela, protože nikde blíže správních budov místo nenašla, centrum bylo plné. Bude muset jít kousek pěšky, ale to jí nepřekáží, třeba potká nějakou známou a bude mít čas prohodit s ní pár slov.

 

Nezklamala se. Sotva zabočila za roh, narazila na paní Glorii Bopedi, matku Chemby Bopedi, se kterou chodila do školy v Mochudi. Chemba se provdala za Pilota Matanyaniho, který se stal ředitelem školy v Selibi-Pikwe. Dnes mají sedm dětí, nejstarší z nich je juniorský mistr Botswany ve sprintu.

 

"Jak se má váš nejrychlejší vnuk?" zeptala se po pozdravu paní Ramotswe. Stará dáma se usmála. Zbylo jí jen pár zubů, všimla si paní Ramotswe. Lepší by bylo nechat je vytrhnout a nosit umělé.

 

"Ach, ten! Ten je rychlý," odpověděla paní Bopedi. "Ale je to taky darebák. Naučil se rychle běhat, aby utekl, když šlo do tuhého, tak je to. Proto běhá nejrychleji ze všech."

 

"No," mínila paní Ramotswe, "rozhodně z toho vytěžil něco dobrého. Třeba jednou pojede na olympiádu a bude reprezentovat Botswanu. Pak už nebudou pocházet všichni slavní běžci jen z Keni."

 

Opět si uvědomila, že neříká úplnou pravdu. Protože v Keni se prostě rodí vysocí lidé s dlouhýma nohama a ti jsou k běhu přímo předurčeni. Botswaňané jsou mnohem menší. Muži jsou podsaditější, protože se většinou starají o dobytek. K tomu se hodí, na atletiku nemají zrovna nejvhodnější postavu. Ani Jihoafričané víceméně nebývají dobří běžci, to mezi Zuly a Svazijci se občas objeví někdo, kdo za sebou zanechá na běžeckých tratích výraznější stopu, jako třeba Richard "Concorde" Mavusa. Také Búrové jsou dobří sportovci. Z jejich kmene pochází hodně mužů se silnými stehny a pevnými zátylky jako bráhmanští býci. Hrají rugby a vynikají v něm, ale nejsou moc bystří. Paní Ramotswe dávala přednost mužům z kmene Motswana, kteří sice nedosahují mohutnosti hráčů rugby, ale je na ně spoleh a jsou chytří.

 

"Nemyslíte?" zeptala se.

 

"Co prosím?" nechápala paní Bopedi. Paní Ramotswe si uvědomila, že přemítala potichu a druhá žena neví, nač se jí ptá.

 

Omluvila se. "Jenom jsem přemítala o našich mužích."

 

Paní Bopedi vykulila oči: "Opravdu? No, abych pravdu řekla, taky občas myslím na muže. Ale ne moc často, jen někdy, Znáte to."

 

Paní Ramotswe se s ní rozloučila a pokračovala v cestě. Před optikou potkala pana Motheti Pilatiho. Stál a koukal na oblohu.

 

"Dumela, pane," pozdravila zdvořile, "jak se máte?"

 

Pan Pilai na ni shlédl. "Paní Ramotswe," řekl. "Dovolte, abych si vás prohlédl. Zrovna jsem dostal nové brýle a po mnoha letech zase vidím zřetelně. Nádhera! Úplně jsem zapomněl, jak je svět krásný. A vy taky vypadáte dobře. Jste pěkně tlustá."

 

"Děkuji, pane."

 

Posunul si brýle na kořen nosu. "Manželka mi celou dobu říkala, že potřebuju nové brýle, ale bál jsem se pro ně jít. Nemám rád tu mašinku, co vám svítí do očí. A taky tu druhou, kterou se foukne vzduch do oka, aby se změřil oční tlak. Odkládal jsem to zbytečně dlouho. Byl jsem hlupák."