To řekl, mimo jiné, jeden z dozorců a popravčích bývalé phnompenhské věznice S-21 (nebo možná Tuol-Slengu) v dokumentu, který včera v podvečer vysílala nějaká francouzská stanice.
Hrůzy vlády Rudých Khmérů, která vrhá stín na kambodžskou historii let 1975 - 1979, jsou známé natolik, že tu připomenu jen několik základních skutečností: Rudí Khmerové v čele s Pol Potem, podporovaným (a de facto vlastně dosazeným) americkou vládou, udělali z Kambodži, zničené předešlým americkým bombardováním, pokusné pole společenského experimentu: přeměnu společnosti na čistě agrární, bez osobního vlastnictví a peněz. Veškeré továrny byly zavřeny, služby zrušeny. Cizinci vypovězeni ze země. Obchody, školy a noviny postaveny mimo zákon. Téměř všichni obyvatelé měst vyhnáni na venkov, vzdělanci včetně lékařů a učitelů popraveni (z lékařů přežili v celé Kambodži jen čtyři). Trest smrti byl vyřknut nad každým, o němž se zjistilo, že nemá na rukou známky fyzické práce, nebo že nosil brýle. Jedinou přípustnou činností se stalo obdělávání zemědělské půdy - používání mechanizace nebo moderních postupů zakázáno. Uplatňován byl zákaz náboženských projevů i sentimentu. Rodiny rozdělovány. Lidé, vystěhovaní z měst na venkov, se stali obětí nového společenského řádu; zemědělci, kteří jim poskytli méně kvalitní půdu, přístřeší a takové množství potravy, které umožnilo přežít, se domnívali, že vzhledem k malým pěstitelským zkušenostem by nově příchozí měli být nesmírně vděčni za jakkoli malé množství laskavosti, kterého se jim dostane. Během pouhých čtyř let zemřelo při popravách a hladomoru 17 - 30% kambodžského obyvatelstva - přesná čísla už nikdy nikdo nezjistí. Počet obětí je v každém případě ohromný. Utrpení, které před smrtí zažily, strašné. Nespravedlnost a zbytečnost takových konců hrozivá.
Ale nejhorší je pružnost lidské mysli, která víceméně zaručuje, že takové věci se stávaly, stávají a mohou stávat i v budoucnu, kdykoli a kdekoli, a která nás nechává - za předpokladu, že jí dáme příležitost - uvěřit, že vraždit je stejně všední, jako krmit domácí mazlíčky.
Tak, jak říkal onen dozorce: "Pouštěli jsme je z nákladního auta jednoho po druhém. Udeřil jsem je do hlavy železnou tyčí, podřízl a hodil do jámy. Když potom počty nesouhlasily, museli jsme je vytahat z jámy a přepočítat. Zvykl jsem si na to, byla to práce jako každá jiná. Myslel jsem hlavně na to, abych byl brzo hotov a mohl jít domů. Protože když jsme je spočítali, musel jsem po nich ještě umýt auto, to bylo vždycky plné moči a výkalů. A potom jsem šel na trávu králíkům a kozám..."
strašné :(
OdpovědětVymazatNeco tak hrozneho jsem dlouho necetla.
OdpovědětVymazat