Muž si musí ženu tvrdě zasloužit.

Ať už je hlavou rodiny, nebo není...

Značná část národností a kmenů západní Afriky zakládá svou rodinu a příbuzenstvo na patrilineárním principu. Úcta k otci vede často tak daleko, že synové, i když se ožení, se usazují nedaleko od svého otce. Badatelé, kteří zkoumali systémy příbuzenstva a způsob života rodiny v západní Africe, tvrdí dokonce, že u Hausů může otec rozhodovat i o tom, zda se ženatý syn smí od něho odstěhovat, či zda u něho musí zůstat a pečovat o něho až do smrti. Tak vzniká někdy rozsáhlá rodina, jež může zahrnovat od šesti až po padesát i více členů, pokud se někteří synové nerozhodnou odejít pryč.

 

Zdaleka ovšem ne všichni obyvatelé západní Afriky žijí v patriarchátu. Velmi významné národnostní skupiny zachovávají silné prvky matriarchátu: jsou to hlavně akanské kmeny dnešní Ghany, ale i některé animistické kmeny severní Nigérie, stejně jako - a to se ukazuje teprve v poslední době po hlubším a dlouhotrvajícím terénním výzkumu - některé okrajové kmeny hauské, které nebyly dotčeny islámem (hlavně na severozápadě v dnešním Nigeru - podle Piaulta). Jejich vesnice byly a dosud leckde jsou složeny z větších domů, jež mají zvláštní oddělení. Každé z těchto oddělení je osídleno potomstvem jedné ženy, základem domácnosti je tedy žena a nikoli muž.

 

Muž ovšem, ať už je nebo není hlavou rodiny, si musí ženu vždy tvrdě zasloužit. U západoafrických kmenů existovalo mnoho způsobů nabytí ženy, z nichž nejznámější byly dva: buď si muž musel ženu doslova koupit (musel zaplatit tzv. "cenu za ženu"), nebo si ji mohl odpracovat. Někdy bylo možno kombinovat obě tyto metody. Dosti řídkým případem byla pak tzv. výměnná manželství, při nichž výměnou za ženu získanou dal muž nějakou svoji ženskou příbuznou některému mužskému příbuznému své ženy. ... S ženěním "na odpracovanou to bývalo (a je otázkou, do jaké míry je dosud) ještě komplikovanější. Různé kmeny měly a mají velmi složitý systém zvyků, jak dlouho a jakým způsobem musí mladý muž odpracovávat své právo vzít si ženu, kterou chce. U zemědělských kmenů tato povinnost obvykle znamená pracovat tolik a tolik dnů na poli tchána. Někdy se tenhle zvyk blíží (alespoň po stránce formální) robotním povinnostem, časově ovšem limitovaným. "Robota" za ženu bývá často pojímána kolektivněji a rodinná solidarita se projevuje v tom, že mladý muž nechodí pracovat ke svému budoucímu tchánovi sám, ale se skupinkou mu věkově blízkých příbuzných ze své rodiny, kteří mu pomáhají.

 

Zajímavé je, že taková pracovní povinnost neplatí jednostranně jen pro muže. Tak u Ewů v téže době, kdy mladý muž musí se svými příbuznými pracovat pro nastávajícího pana tchána, pracuje dívka u jeho matky. Dalo by se říci, že na výměnu. Kdo ví, zda účelem takových zvyků není i sblížení mladých lidí s jejich budoucími příbuznými a snad také vzájemné poznání, pokud tu ovšem nepodsouváme evropský styl myšlení africkému prostředí.

 

Děti byly vždy hlavním cílem manželství. Mít děti se považuje navíc za čest a nejsou řídké případy, kdy má muž právo napřed se přesvědčit, zda jeho nastávající může mít děti, a pak si ji teprve obřadně vezme za manželku. Na druhé straně ženy mnoha kmenů, nemohou-li mít děti a jsou přesvědčeny, že je to vinou jejich muže, snaží se docílit rozchodu s ním za každou cenu. Nejde-li to po dobrém, snaží se muže vyprovokovat tím, že se o něho nestarají, dělají mu vše naschvál, přestávají mu vařit a tak ho nakonec k rozchodu přece jen donutí. V nové době jde touha po dítěti u žen některých kmenů velmi daleko. J. Rouch líčí, jak ženy, které příslušejí k jednomu kmeni hornaté části středního Toga, odcházejí, migrují na jih do větších měst na pobřeží, kde se dočasně zdržují, vedou drobné obchůdky a často se při té příležitosti vdají. Ale když mají dítě, opustí muže a s dítětem na zádech se vracejí ke svému rodnému kmeni do vnitrozemí. Muž je často zoufale hledá (a často mu prý jde víc o dítě než o ženu), ale i když má to štěstí a dítě najde, bývá už pevně začleněno do kmene ženina, má jeho tetování na tváři, podrobuje se jeho zvykům a prostě mu všestranně patří.

 

Doc. PhDr. Petr Zima, CSc., je odborníkem na západoafrickou etnolingvistiku a komparativní lingvistiku. V šedesátých letech pobýval jako výzkumník na ghanské univerzitě, a velká část jeho prací je spojena s jazykem Hausů a vědou o jazycích západní Afriky. Kromě početných odborných článků a částí knih je docent Zima, v současnosti vyučující na Karlově univerzitě, také autorem české učebnice hauského jazyka (Hauština, Praha 1973) a naučně-cestopisné knihy Tamtamy dosud zní, ve které autor kromě zajímavých zvyklostí národů v zemích, které procestoval, popisuje i vlastní příhody a nezapře ani srdce lingvisty.

 

Pozoruhodné znalosti učitelů návštěvníka někdy zaskočí - a potěší. Tak ředitel jedné moderní školy druhého stupně, ztracené v buši, mě přijal, pohostil pivem z ledničky a pak - dozvěděv se, že jsem Čech - vyhrkl: "Poslyšte, to nebylo moudré od vašich posledních Přemyslovců, že k vám do pohraničních lesů zvali německé kolonisty! Z toho pak vlastně vznikl celý váš sudetský problém, který byl Hitlerovi záminkou k rozdělení Československa!"

Zůstal jsem jako ohromen; teprve po chvíli se ukázalo, že ředitel vyučuje historii a že se o ni sám velmi aktivně zajímá. Dodejme, že jsem tenkrát musel opravdu sbírat všechny drobty svých znalostí o posledních Přemyslovcích a jejich politice, abych alespoň trochu obstál a neudělal tam daleko od domova své zemi hanbu.

Zajímavé je i to, jak jsou studenti na výběrových školách materiálně podporováni. Školy jsou často internátní a vydržování chlapce nebo děvčete po dobu několika let stojí pěkné peníze. Stát ovšem dává svá stipendia, stipendia dávají i nejrůznější poloveřejné a kulturní instituce. Ale jednou z nejzajímavějších forem stipendia jsou podpory místních kmenových spolků. Ze společného výtěžku prodeje kakaa nebo palmového oleje se vydržuje na studiu i určitý počet studentů kmene nebo vesnice. Je-li kakaa více, je i studentů na studiích více. Když se neurodí, je to horší...

Ale pozor, chodí-li vybraný student za školu, pak to s ním může špatně skončit. Členové vesnice se přece nebudou dřít na darmošlapa. A tak někdy stačí, aby o lajdákovi podal pan ředitel zprávu jeho rodné vesnici - a hoch může sbalit svých pět švestek a jít po svých. Mnoho učitelů i pedagogů mi tenhle systém vychvalovalo. Vědomí, kdo a jak za jejich peníze studuje, dává možnost přímé kontroly a na druhé straně zase udržuje studijní kázeň. Člověk maně vzpomíná na jednu z Čapkových povídek, v níž se ctihodnému eráru navrhuje, aby každému bylo oznamováno, co se s výtěžkem daní dělá.

 

 

Zimova kniha Tamtamy dosud zní je dnes, bohužel, dostupná už jen v knihovnách nebo antikvariátech. Mnohé z jejího obsahu je ale tak nadčasové, že poučit se z ní bude možno ještě i po dalších desetiletích.