Řešení světové podvýživy? Zpracování lidského masa.

Za křižáckých válek jedli někteří vojevůdci zejména vařené hlavy poražených Turků a jiných pohanů. V literatuře je popsána takováto hostina normanského vládce na Sicílii  Bohemonda,

který po vítězství u Antiochie v roce 1098 šokoval všechny přítomné křesťanské rytíře. Kronikář tuto událost podrobně popsal a dodnes působí otřesně.

 

Ještě neuvěřitelnější příhoda se stala  anglickému králi Richardu Lví Srdce. Jednou si přál k večeři pečeného vepře. Kuchař však nemohl žádného sehnat, a tak zabil jednoho zajatého Saracéna a připravil jej králi místo vepřového. Králi pochoutka moc chutnala a chtěl vidět hlavu toho vepře. Tu se vše prozradilo a král se hlasitě rozesmál, řka: "Ach, jak chutné maso má takový Saracén!" A doporučil saracénské maso i svým vojákům a vojevůdcům. Zpráva uvádí, že vyzval dokonce i Boha a nebeské kůry, aby se zúčastnily této neobvyklé hostiny.

 

Dochovaná pověst praví, že Turci se dočkali odplaty až v roce 1669 po vítězství u Candie. Pojídajíce maso zavražděných anglických zajatců, pochvalovali si, jaká je to božská potrava.

 

Garry Hogg (1902 - 1976) absolvoval na oxfordské univerzitě studium anglického jazyka a literatury a dále se věnoval dráze učitele, během níž stačil napsat řadu cestopisných publikací a populární knihu Cannibalism and Human Sacrifice, která byla v roce 1995 pod nepřesným názvem Kanibalové a jejich oběti přeložena i do češtiny.

 

Výraz "dlouhé prase" není slovní spojení, které si vymysleli Evropané, ale častěji je používají Fidžijci, kteří pohlížejí na mrtvoly jako na obyčejné jateční maso. Nazývají lidské tělo  puaka balava - "dlouhé prase" - na rozdíl od puaka dina - "skutečné prase".

 

Misionář Jaggar zakončil svou pochmurnou zprávu o kanibalských zvyklostech mezi kmeny Bau na jejich ostrově:

 

Náčelník kmene Bau měl ve zvyku ohmatávat své oběti. Když byly tlusté a plné tuku, říkával: "Tvůj tuk je dobrý. Sním tě." Když byly hubené, poslal je pryč, aby byly vykrmeny. Dával lidskému masu přednost před vším ostatním, zejména ráno, a když jeho synové nejedli toto maso s ním, bil je.

 

Jeden náčelník utekl v průběhu bitvy, ale byl zajat na jednom stromě, odkud byl přiveden před náčelníka Tanou, jenž byl vlastně jeho příbuzným. Měl svázané ruce. Musel si sednout před Tanou, který jej políbil a přitom mu uřízl jednu paži. Když vypil trochu krve, která přitom vytekla, hodil paži na oheň, aby se upekla, a pak ji v jeho přítomnosti snědl.

 

Zajatý náčelník mu řekl: "Nedělej mi to, vždyť jsem náčelníkem stejně jako ty." Tanoa pak uříznul druhou paži a také obě nohy a rovněž velkou část jeho jazyka. Potom rozříznul trup a nechal jeho jednotlivé části sušit na slunci.

 

 

 

 

 

 

Garry Hogg se v této práci nesoustředí pouze na kanibalismus (jenž kniha dělí na nutriční a nábožensky či okultně motivovaný, hnaný sexuální perverzí či labužnictvím, případně zamýšlený jako výraz nejhlubšího pohrdání pojídanou osobou); zabývá se i nejrůznějšími formami lidských obětí či institucionalizovaných masakrů (salemský hon na čarodějnice nevyjímaje).

 

Snaží se zbavit čtenáře představy, že kanibalismus a obětování bližního je v lidské společnosti něco okrajového, dávno neexistujícího či vyhrazeného takzvaným primitivním národům; na dvou stech stranách, rozdělených do třinácti kapitol, provází čtenáře mezi kanibaly Fidži, Melanésie a Polynésie, Severní a Jižní Ameriky, Nigérie a Konžské pánve, Austrálie a Nového Zélandu; cituje literaturu o indonéských lovcích hlav, vypráví o sierraleonské leopardí společnosti a lidských obětech, zabíjených a pojídaných na počest aztéckých bohů. Nechybí úvaha o roli kanibalismu ve vývoji lidstva a důkazy o jeho existenci v Číně či Evropě.

 

Jako bonus je zde ještě úctyhodný přehled použité bibliografie a doslov profesora antropologie Josefa Wolfa, z něhož si na závěr dovoluji citovat poslední ukázku:

 

... jestliže se ještě dnes s nějakým projevem kanibalismu přesto setkáme, pak jde opravdu jen o zcela ojedinělý úpadkový projev rozpadající se nebo hluboce narušené společnosti, jako je tomu například v Angole anebo v Somálsku. Zatímco v Angole jde o projevy nutričního kanibalismu jako důsledek nelítostné občanské války a devastace země a především dlouhodobého hladovění, pak v Somálsku dochází ke kanibalským projevům výrazně rituální a nábožensko-magické povahy. Takový rituální kanibalismus se projevil na podzim roku 1993 přímo v ulicích hlavního města Mogadiša, kdy po sestřelení amerického vrtulníku bylo tělo pilota vláčeno po ulicích a pak rozsekáno na kousky, které dav napíchal na kopí, oštěpy a nože a uspořádal divoký noční rituální tanec kolem obřadních ohňů.

 

Za přímo absurdní a schizofrenické lze označit údaje jedné ze zpráv expertů mezinárodní komise, která nedávno proběhla tiskem a která připouštěla možnost zpracování a pojídání lidského masa jako jeden z krajních nouzových způsobů racionálního řešení naprostého nedostatku proteinů, zvláště v rozvojových zemích v období nastávajícího populačního boomu..."