Takové věci se v jižní části Senegalu stávají - sice zřídka, ale dodnes. V roce 1982 v oblasti začali operovat separatistické oddíly, požadující samostatnost úrodného regionu Casamance, který se rozkládá jižně od Gambie. Srážky se sice omezily na ozbrojence a armádu, ale do roku 1994, kdy došlo k podpisu mírové dohody, už bylo vážně postiženo zemědělství, turismus, rybolov i běžný život občanů. Přestože přímé násilí na civilním obyvatelstvu bylo během celého konfliktu jen velmi vzácné, život Casamanceanům komplikují (a někdy i berou) pozemní miny.
Vojáci kladli výbušniny podle map, a po zklidnění konfliktu bylo snadné miny odstranit. Horší je to s územími, zaminovanými separatisty - k jejich zamoření docházelo živelně, bez záznamů a plánů, a dnes nikdo přesně neví, která územi jsou bezpečná a která nikoli.
V roce 1998 sice Senegal zakázal používání nášlapných min, ale protitankové miny v armádním arzenálu zůstaly a nabízí se i otázka, do jaké míry respektovali úřední zákaz používání nášlapných min rebelové. Minové nebezpečí znepříjemnilo žití nejméně devadesátit tisícům jihosenegalců; celé vesnice se vylidnily, školní budovy stojí opuštěny, kliniky uzavřeny, pole leží ladem. Vlastníci půdy se bojí vstoupit na vlastní pozemky, a ani cestování po silnicích není vždy bezpečné. Ještě na podzim loňského roku bylo zaminováno 93 vesnic a více než 70 kilometrů silnic a cest.
Několik organizací - vládních, nevládních i mezinárodních - se pokouší oblast od min vyčistit, ale práce postupují pomalu. Pomoci se dovolávají také osoby zmrzačené výbuchy - jen od roku 1990 do roku 2005 bylo takových případů bezmála šest stovek. O náklady na léčení zraněných a financování vybavení nemocnic se dělí vládní úřad Centre National d'Action Antimines s neziskovými organizacemi; invalidé se ale dovolávají většího zájmu vlády, která podle nich před problémem zavírá oči v naději, že se o podporu obětem postará někdo zvenčí.
"Zdravotní péče a poradenství nestačí," prohlašují prostřednictvím Senegalské asociace obětí min, "postiženým je třeba zajistit i vzdělání, rekvalifikační kursy, podporu v zemědělském podnikání. Je potřeba jim pomoci, aby byli znovu soběstační."
To potvrzuje i paní Elisabeth Nassalan: "V naší kultuře musíte být schopen se postarat sám o sebe. V mé vesnici neexistuje solidarita s obětmi min; spolehnout se můžu jen na svou rodinu."
Ví dobře, o čem mluví: když se po amputaci obou nohou roztrhaných minou vrátila z nemocnice domů, zjistila, že manžel si už našel jinou ženu a Elisabeth i s jejich osmi dětmi vyhodil na ulici. Nejmladší, tříletá dvojčata, musela dát do dětského domova, abyse mohla starat aspoň o zbývajících šest.
http://www.irinnews.org/InDepthMain.aspx?InDepthId=19&ReportId=62840&Country=Yes
jj v Turecku repsektive ve vychodni casti je situace podobna. Kolik vojaku ci civilistu prislo kvuli mine o nohu, nohy nebo holy zivot. Take se snazi oblast vycitit ,ale problem je teroristicka PKK ,ktera miny stale obnovuje.....
OdpovědětVymazatAhoj, nějak mi tam nesedí ty letopočty: V roce 1982 v oblasti začali operovat separatistické oddíly,v roce 94 došlo k podpisu mírové dohody a v roce 1998 Senegal zakázal používání nášlapných min, ale to už bylo 4 roky po válce a území už bylo zaminováno, ne?
OdpovědětVymazatJinak zajímavý článek. Akorát manžel Elisabeth musel být okrutné hovado, Vyměnit zmrzačenou žnu za jinou není zrovna morální počin, ale přibalit jí na cestu ještě 8 (svých vlastních!) dětí, to už vyžaduje obrovskou absenci citu.
To je ale kretén!!
OdpovědětVymazatSandro, ona žádná \"válka\" ani nebyla, občas se na něčem dohodnou, šarvátky utichnou, a pak začnou znovu... zrovna včera zase někoho zajali http://www.seneweb.com...rtid=31648 , v zimě uřízli ucho někomu, kdo byl na území rebelů (uříznutí ucha = tradiční trest za krádež) atd., párkrát do roka okradou cestující v autobusu na silnici... Jen jsem už dlouho neslyšela o tom, že by někoho unesli. Sice to není \"válka\" v pravém slova smyslu, ale ani tak to asi nebude žádný med.
OdpovědětVymazatA nějak se mi stejně nechce věřit, že zákaz používání min by respektoval někdo jiný než státní armáda... i když možná, že ano.
Pan Desiré Namatan možná hovado je a možná není... Toho se prý novináři také chtěli zeptat, jak to bylo s tou vyhozenou manželkou a osmi dětmi, ale nebyl doma, takže známe výpověď jen jedné strany...