Náš život na sociálních dávkách

(Z květnového deníčku šílené matičky.)

"Vedeš-li si větší počet dětí, máš vizuálně nižší IQ," poučila mě Nigeria o fyzikálním zákonu optického klamu, a vyprávěla, jak na ni od doby, co už nemá děti dvě, ale tři, prodavači v obchodech mluví v holých větách, které vyslovují pomalu a zřetelně.

Poprvé jsem ráda, že žiji na Moravě; tady matka s třemi malými dětmi obyčejně není exot, ale hrdinka. Nemusím se halit do batiky, do zacuchaných vlasů vplétat kvítí a chodit bosky po chodníku, abych si IQ zase vizuálně zvýšila ("nejsem blbá, jsem jen praštěná vyznavačka alternativního životního stylu!"). I bez nevšedního outfitu se mnou v obchodech jednají pořád stejně (nevrle jako se všemi ostatními), ať už s sebou vleču tři děti, nebo žádné.

Funguje zřejmě i jiný optický klam: už ani nepamatuji, kdy se mi naposledy stalo, že by se ke mně přitočil někdo s dotazem, "odkud je tatínek", případně s výkřikem "to jsou krásné děti" - teď se k nám hrnou dámy, volající: "tři děti, to já jsem měla taky, jak je transportujete, to je hrůza, já je vozila v jednom kočárku, hlubokém...", či "jé, jak je máte daleko od sebe, to moje snacha, ta má dvě po dvou letech, a pořád si stěžuje, jak to zvládáte?" nebo "já měla čtyři děti, ale jeden chlapeček mi zemřel, manžel to nemůže pochopit, že ho furt oplakávám, to víte, chlapi....".

Asi došlo ke stejnému jevu, jako když jsem Mimince před dvěma lety koupila historický kočárek na panenky. Tehdy jsme s ním šly poprvé na procházku, a já jsem se nestačila divit: najednou jsme neslyšely "podívej, to je krásná holčička," ale "podívej, jaký má ta holčička krásný kočárek"... Holčička u kočárku se stala neviditelnou.

(Vzala jsem si z toho poučení, že když přiberu deset centimetrů přes boky, není od věci obarvit si vlasy na zářivě zelenou.)

Knoflíček mi v šatně školky vyprávívá, rád a nahlas, co celý den dělali. Nedávno se u nás zastavila paní učitelka a chvíli po ní ještě jedna holčička. Naslouchaly. Knoflíček zmlkl.

"Já jsem ho ještě neslyšela," vysvětlila paní učitelka. "On tady nemluví."

"Já bych ho taky chtěla slyšet," posteskla si holčička.

"Nemluví?" divila jsem se. "Jak to?"

"No, nemluví," vysvětlila paní učitelka, "on co potřebuje, to řekne holkám, ony se o něj postarají, donesou, řeknou nám, co chce... on mluvit nepotřebuje."

Aha, tak Knoflíček má sekretářky, došlo mi. Najednou jsem pochopila i záhadné Miminčino plísnění Knoflíčka ve stylu "ne, ty si ve školce nebudeš sám nosit čaj, ty jsi ještě malý, mohl bys ho zase vylít. Já nebo Věruška ti ho přineseme!"

Knoflíček - Bajaja se nemůže zúčastnit ani divadelního představení mateřské školy. Dívali jsme se na něj společně z hlediště (já s pusou oteklou po chirurgickém odstranění zbytků zubu, kdysi dávno zfušovaně vytrženého) a fandili Mimince, která jako jediná z tančích dětí netančila a mezi zpívajícími jako jedna z mála nezpívala :-) a já obdivovala paní učitelky za to, že s dětmi ve věku tři - šest let dokázaly nacvičit spoustu písniček, básniček a muzikál, za jaký by se nemusely stydět ani děti ze základní školy.

 

"Přijdou děti zítra?" zeptala se nás po představení, když jsme vyšli do sluníčka, úhledná dáma. "Děti si je výslovně přály, a já jsem si všimla, že teď nebyly ve školce..." Vzpomněla jsem si na pozvánky, zasunuté v šatních skříňkách.

"Ony chtějí narozeninovou zahradní party, jak je to teď pořád v televizi, hlavně aby měly party," vysvětlovala maminka málem omluvně, a honem dodala "dárky, to víte, jsou tři, tak třeba jen lízátka, o dárky nejde, hlavně aby přišly děti..."

 

A tak děti přišly. Mimince, která se už měsíc těšila na taneční galavečer, kam ji měla vzít sousedka, jsem zabalila do batůžku společenské šaty.

"Tak já budu u Danielky jen chvíli, a pak pojedu s tetou," těšila se odpoledne. Paní sousedka si někde vypůjčila autosedačku, vyptala se na adresu, kde si Miminku může vyzvednout, a odjela na taneční vystoupení své dcery. Miminku mi prý vrátí pozdě večer, uklidňovala mě.

Navečer jsem šla k Danielce pro Knoflíčka.

"Pojďte dál, děti ještě večeří," lákala mě Danielčina maminka, a já s hrůzou zjistila, že Miminka nikam neodjela. Chudák paní sousedka si sedačku půčovala zbytečně: Miminka neodolala svodům početné dětské společnosti, maxitrampolíny a dalších lákadel, a nakonec se rozhodla, že z oslavy neodejde.

 

"Ještě nepůjdeme," věšely se na mě děti, já jim dovolovala "ještě chvilku" a sledovala, jak se ke Knoflíčkovi tu přitočí chlapeček, aby ho pohladil, tu holčička (o hlavu menší, než Knoflíček), aby ho objala a zkusila zvednout... a nejde mi to na rozum; mně se přece nijak zvlášť malinký, bezmocný ani roztomilý nezdá? Nu což: lepší být rozmazlovaný, než otloukaný... Nebudu si s tím dělat starosti.

"Nebudete mít další miminko?" ptala se mě paní domu, a já - v řeči předbíhající myšlenkám - zvolala: "Ne, propána, čtyři děti, to snad ne!"
O minutku později do haly vstoupil vytáhlý mladík; Danielčina maminka představovala: "To je Lukáš, můj syn... já mám čtyři děti."
Propadnout se nebylo kam... Tak jsme aspoň dělaly, že jsem nic neřekla.

 

Moje rozmnožování vůbec zajímá kdekoho.

"Ptala se paní Janáčková, kdy budete mít čtvrtý dítě," informovala mě maminka.

"No, a co jsi jí řekla?" zajímalo mě.

"Že nevím, že teď snad ne. Pak se ptala, jestli bereš sociální dávky. No, tak jsem jí řekla, že jak ti nedali ty papíry, tak že nemáš ani mateřskou, tu že bral Choť."

"Nojo, no..."

"No a pak se ptala, jestli má Choť práci..."

"Jak by mohl brát mateřskou, kdyby neměl práci?" podivila jsem se zase já.

"No já nevím," odtušila maminka, "jak si to paní Janáčková představuje. A taky mi říkala, že ti určitě posíláme peníze..."

 

Sluchátko mi málem vypadlo z ruky.

 

"Proč byste mi měli posílat peníze? Řekla jsi jí, doufám, že žádné nemáte, abyste mi mohli něco posílat?"

"To ne, ale ona mi říkala, že se máme, když máme ten barák... Že ona má důchod deset tisíc, a platí čtyři tisíce nájem, a že jí pak zůstane na všechno tak pět tisíc, že nemůže vyjít. No a já jsem jí spočítala, že my platíme osum, ale nevěřila mi, prej za co bysme to tu platili."

"To víš," bavila jsem se už, "když máš barák, tak to nic neplatíš a ještě ti možná někdo něco přidá. A děti, na těch my jen rejžujem, ty jsou taky zadarmo..."

 

Už abych jich měla jedenáct! Pak se možná dostaneme konečně na to životní minimum a umožní nám pobírat přídavky na děti ve výši dvou set korun na kus (nebo kolik to přesně je). A zbohatneme na dávkách!  :-)