Jaký já jsem tvůj bratr, Cikánko jedna prašivá?

V prostředí, v němž jsme žili, nebylo ničím mimořádným, když muž svou ženu zbil.

Teta Zehra, která bydlela v pokoji naproti nám, dostávala od svého manžela výprask každý večer; byl to člověk z východu. Ona ani nemukla a do okolí se rozléhal jen řev jejího manžela, jako by on byl bit.

 

Teta Havva, která měla za muže Hasana Efendiho od Černého moře, dostávala bití dvakrát třikrát denně; byli ještě mladí, vzali se nedávno, před půldruhým rokem... Bez toho bití by jejich manželství nevyzrálo.

Slyšel jsem, jak sousedky vypravují mamince o svých výprascích. Ukazovaly jí modřiny. Dnes mám takový dojem, jako by se těmi bolestmi potají chlubily.  

 

Aziz Nesin se narodil roku 1915 v Otomanské říši.

Ačkoli se proslavil jako hojně překládaný spisovatel, sám vypočítává: "Hle, několik profesí, v nichž jsem působil: jako pouliční prodavač, pastevec, voják, účetní, kreslíř, kolportér, prodavač v knihkupectví, soukromý učitel, fotograf, spisovatel, novinář, hokynář, vězeň - to je také povolání, a velmi těžké - nezaměstnaný - to je vůbec ta nejtěžší profese-, čistič bot, pomocník u holiče a ještě ve spoustě jiných profesí..."

 

Vydal více než stovku knih; k stáru se o něm říkalo, že je jediným tureckým spisovatelem, kterého uživí psaní. Břitkost jeho satir a divadelních her mu společně s politickými aktivitami vynesla sledování tajnými službami a věznění. Láska ke svobodě slova ho málem stála život: kromě vlády byl pronásledován i muslimskými extremisty, těžko akceptujícími Nesinův úmysl přeložit do turečtiny Rushdieho Satanské verše. Sivaský masakr v roce 1993 Nesin přežil (i když se spisovatelova přítomnost v hotelu stala osudnou třiatřiceti nevinným lidem); náš svět opustil až o dva roky později, kdy jako osmdesátiletý podlehl infarktu.  

 

Ženy s tmavou pletí mají v mém životě významné místo. Budu o tom vyprávět, až na to přijde řada. Za mého dětství žilo v Istanbulu mnoho černochů. Ať byli majetní nebo chudí, v mých vzpomínkách žijí prostě jako černoši. Přibližně tři roky po událostech, na něž tu vzpomínám, uveřejnil Ahmed Rasim v Ilustrovaném měsíčníku (Resimli Ay Degirsi, říjen 1924) článek s titulem Nekonečná otročina, kde o černoších píše:

 

"Kdysi bývaly v Istanbulu černé kojné a černé služky, které dostávaly různá jména. Zažil jsem ještě konec tohoto obchodování s černým a bílým zbožím. V Istanbulu v okolí Alpatzari, Fatihu, ve čtvrti Karakas v obvodu Tophane bydlelo mnoho obchodníků s otroky, kteří vedli obchody s Egyptem, Tripolisem, Etiopií, Jemenem. Černí otroci přicházeli zejména z Etiopie. Čerkeské dívky byly tak nevídané krásy, že se na trhu prodávaly až za tisíc nebo tisíc pět set zlatých. Bílí otroci byli dražší než černí. Dobře si pamatuji, jak mi maminka za dvanáct zlaťáků koupila jedenáctiletého černocha, kterému jsem dal jméno Nifs-i seb, Půlnoc. Při troše štěstí se černá otrokyně vdala a měla vlastní rodinu. Pak se mohla stát kojnou. Byla z ní kojná, chůva a stala se součástí rodinného krbu. A skutečně, kojná nebo chůva v rodinách se starobylými způsoby byla suverénem, po paní domu její slovo v rodině platilo nejvíc; byla přirozeným členem rodiny. Všechny děti pak byly vychovávány v rodině pod dohledem a péčí těchto dvou osob. Častokrát se stalo, že dítě vyrostlo a nevážilo si své matky, ale k chůvě, ke kojné mělo úctu."  

 

Kniha Böyle Gelmiş Böyle Gitmez, do angličtiny překládaná jako Istanbul Boy, vyšla v roce 1983 česky pod názvem Ulice Istanbulu. Četla jsem ji poprvé před lety, a pak za čas zapomněla název svazku i jméno autora. Litovala jsem toho; stýskalo se mi po ní celé ty roky. 

Ulice Istanbulu je kniha vzpomínek z autorova dětství, krátkých, skvěle napsaných útržků, podobných barevným sklíčkům ve vitrážovém okně: každé z nich je jinak krásné, každé z nich má jinou barvu - a teprve při pohledu z dálky se jednotlivá sklíčka složí v pestrý obraz. Stejné je to i s Ulicemi Istanbulu. Tak, jak vyrůstal autor (jehož dětství vlastně ani dětstvím nebylo, nesmělo být), se měnilo i Turecko. Ty překotné změny byly součástí života jeho obyvatel, ničily ho nebo ho vylepšovaly... a Aziz Nesin se díval.  

 

Člověk si uchová vzpomínky na dům, kde v dětství žil, na jeho zdi, podlahu a každý stupínek schodiště. tak třeba řeknete svému hostu:

 

"Podívejte se, když mi bylo šest let, vozil jsem se po zábradlí a jednou jsem spadl a uhodil se tady o ten poslední schod."

 

"Tady jsem řezal dědečkovým nožem do dveří, podívejte se, ještě to tam je."

 

 "Sklouzl jsem z obrubně studny a málem jsem spadl dovnitř."

 

Člověk je sbírka vzpomínek.

 

Kde však zůstaly vzpomínky chudých dětí?

 

Vůz rachotí, a jak skáče po kamení kostrbatého dláždění, padají z něho s rachotem mé vzpomínky. Mé dětství je roztroušeno po uličkách istanbulských čtvrtí bídy. Opadávaly ze mne den za dnem po celém Istanbulu.  

 

Snad aby uchránil další děti od svého osudu, založil Aziz Nesin v roce 1972 nadaci Nezin Vakfı, která každoročně vybrala čtyři děti, kterým zajistila ubytování a veškeré zaopatření po celou dobu školní docházky.  

 

Cesta parníkem z Istanbulu do Tekirdagu mi připadala dlouhá, tak strašně dlouhá, jako bychom jeli někam na konec světa. Zůstali jsme na palubě, abychom měli lacinější lístky. Uprostřed davu cestujících byly cikánské rodiny: několik mužů, žen a houf dětí. A my mezi nimi.

 

Průvodčí začal kontrolovat lístky. Zřejmě některý z Cikánů neměl lístek nebo nezaplatil za nějaký pytel. Průvodčí začal Cikány ponižovat, urážel je a nadával jim. Chystal se hodit do moře pytel, za který jeho majitel nezaplatil jízdné. Jedna Cikánka ho začala uprošovat a mezi jiným mu řekla "bratře". Sotva to vyslovila, vyletěl na ni:

 

"Mlč, Cikánko jedna prašivá! Jaký já jsem tvůj bratr? Takovou ostudu mi dělat! Jsem snad Cikán? Táhni a neříkej mi bratr." Mlčela a jen se na něho dívala.

 

Posedla mě taková nenávist, taková zlost... Ale co mohu dělat? Kdykoliv se mě dotkla křivda spáchaná na někom jiném, přál jsem si být dospělý. Být tak velký, abych mohl odstranit všechny křivdy. Existuje tolik bezpráví, že na to musím být pořádně velkým člověkem.

 

Dobře, ale co Alláh? Nestvořil Cikány, stejně jako stvořil nás? A proč je stvořil jako Cikány? A my si z nich máme dělat legraci, máme je ponižovat a urážet je? Oni se nestali Cikány proto, že si to sami přáli. uvažoval jsem, zdali věří v Alláha, který je stvořil jako Cikány.

 

Večer začaly mé vidiny. Moře mě pohltilo, utopil jsem se.