"Tady si klekni a dívej se k zemi."

"Tato nemocnice už ženy neošetřuje," vyštěkl strážný . Stál nahoře na schodišti a ledově chladým pohledem si měřil zástup shromážděný dole před nemocnicí Maláj.

Z davu se ozvalo hlasité mručení.

"Ale tohle je ženská nemocnice!" vykřikla jedna z žen za Marjaminými zády. Následovaly souhlasné výkřiky. 

Marjam si přehodila Azízu z jedné paže na druhou. Volnou rukou podpírala sténající Lajlu, která se držela kolem krku Rašída.

 

"Teď už ne," prohlásil tálib.

 

"Moje žena bude mít dítě!" zaječel podsaditý muž. "To má rodit tady na ulici, bratře?"

 

Marjam tu zprávu slyšela už v lednu. Muži a ženy měli navštěvovat odlišné nemocnice, veškerý ženský personál bude z kábulských nemocnic propuštěn a poslán na práci do jediného centrálního zařízení. Nikdo tomu nevěřil a Tálibán toto rozhodnutí dosud do praxe nezavedl. Až teď.

 

"A co nemocnice v Alíábádu?" vykřikl jiný muž.

 

Strážný zavrtěl hlavou.

 

"A ve Vazír Akbar Chán?"

 

"Pouze muži," odtušil strážný.

 

"Co tedy máme dělat?"

 

"Běžte do Rabía Balchí," řekl strážný.

 

Dopředu se protlačila mladá žena a prohlásila, že tam byla. Nemají nezávadnou vodu, vypočítávala, žádný kyslík, žádné léky, žádnou elektřinu. "Není tam vůbec nic."

 

"A tam právě půjdete," prohlásil strážný.

 

Ozvalo se další nesouhlasné mručení a výkřiky, pár nadávek. Kdosi hodil kamenem.

 

Tálib pozdvihl kalašnikov a párkrát vystřelil do vzduchu. Jiný tálib za jeho zády zamával bičem.

Dav se urychleně rozprchl.

 

 

Khaled Hosseini se narodil v roce 1965 v hlavním afghánském městě do rodiny zaměstnance ministerstva zahraničních věcí a středoškolské učitelky.  Když mu bylo jedenáct let, odcestoval s rodiči na diplomatickou misi do Paříže, odkud se měli vrátit v roce 1980. Jejich návrat byl překažen vpádem Sovětů do Afghánistánu; rodina Hosseiniů požádala o politický azyl ve Spojených státech, kde Khaled vystudoval střední a vysokou školu a kde se později stal lékařem.

Během praxe založil nadaci, napsal svůj první román The Kitte Runner (do češtiny přeložený jako Lovec draků) a po jeho ohromném úspěchu publikoval v roce 2007 další knihu, u nás vyšlou pod titulem Tisíce planoucích sluncí.

 

Příběh nemanželské Marjam, jejích jen vzácně klíčících a vzápětí zašlapávaných nadějí na šťastný a důstojný život se prolíná s příběhem Lajly - dívky milované otcem a přehlížené matkou, dívky, z jejíchž bratrů se stali šahídi, která prožívá svou první lásku a těší se na slibnou budoucnost. Lajliny sny se rozpadnou v okamžiku, kdy válka rozmetá - doslova - její domov, rodinu i lásku a kdy jí nezbyde nic jiného, než se provdat za Paštuna Rašída, Marjamina manžela, který věří v mužskou čest´ochraňovanou ženami, nezdráhá se manželky napravovat pěstí a zoufale touží po náhradě za utopeného synka. Osud Afghánistánu, kde se toto vše odehrává, není o nic radostnější než osud všech postav románu, marně hledajících štěstí a lásku, platících za vlastní i cizí chyby, míjejících se ve svých nesdílitelných touhách.

 

Obálka knihy (mě) původně trochu odrazovala, ale recenze na blogu Tomáše Tatranského vzbudila mou zvědavost. Nelituji (díky, Tomáši!), a vůbec se nebojím, že tenhle tip by mi nějaký čtenář mohl později vyčítat.

 

 

"Čekárna nemocnice Rabía Balchí byla plná žen v burkách a jejich dětí. Vzduch páchl potem a nemytými těly, chodidly, močí, cigaretovým kouřem a dezinfekcí. Pod nefunkčním stropním ventilátorem se honily děti, přičemž přeskakovaly natažené nohy podřimujících otců.

Marjam pomohla Lajle posadit se a opřít o stěnu, z níž opadaly kusy omítky a vytvořily tak na zdi siluety neznámých cizích zemí. Lajla se kymácela dopředu a dozadu a rukama si svírala břicho.

 

"Zařídím ti vyšetření, Lajlo džó, slibuju."

 

"Ale pospěš si," řekl Rašíd.

 

U přepážky registrace byl houf žen, které se vzájemně strkaly a tlačily. Některé z nich držely v náručí kojence. Jiné se vydělily z masy ostatních a vrhly se k dvoukřídlým dveřím, za nimiž byla chodba k ošetřovnám. Cestu jim zahradil ozbrojený tálibánský strážný a poslal je zpět.

 

Marjam se vrhla do davu. Zapřela se na patách a zabořila se do změti loktů, boků a lopatek cizích žen. Kdosi ji nabral loktem pod žebra a ona úder vrátila. Jakási tuka jí zoufale chňapla do obličeje. Marjam ji prudce odhodila. Aby se prodrala kupředu, chňapala po pažích a loktech, tahala jiné ženy za vlasy, a když na ni jedna žena vedle ní sykla, Marjam také zasyčela.

Marjam si nyní uvědomovala, jaké oběti musejí matky přinášet. Ztráta slušnosti byla jednou z nich. Se smutkem pomyslela na Nanu, na oběti, které musela přinést i ona. Na Nanu, která ji mohla odložit nebo ji pohodit někde do škarpy a uprchnout. Ale neudělala to. Místo toho Nana snášela potupu, když porodila harámí, a svůj život zasvětila nevděčnému úkolu Marjam vychovávat a svým zvláštním způsobem ji milovat. A Marjam nakonec před ní dala přednost Džalílovi. Zatímco si s drzou rozhodností probojovávala cestu do předních řad tlačenice, přála si, aby mohla vrátit čas a být Naně lepší dcerou. Kéž by tehdy chápala to, co věděla o mateřství nyní.

 

Zničehonic se ocitla tváří v tvář sestře, která byla od hlavy po paty zahalená ve špinavé šedé burce. Sestra mluvila s mladou ženou, jejíž burka na hlavě prosakovala matně rudou krvavou skvrnou.

 

"Mé dceři odtekla voda a dítě se dosud nenarodilo," vykřikla Marjam.

 

"Teď s ní mluvím já," zaječela zkrvavená mladá žena. "Počkejte, až na vás přijde řada!"

 

Celá masa žen se zakymácela ze strany na stranu, jako vysoká tráva kolem kolby, když se mýtinou prohnal vítr. Žena za Marjaminými zády ječela, že si její dcera zlomila loket, když spadla ze stromu. jiná žena volala, že má krvavou stolici.

 

"Má teplotu?" zeptala se sestra. Marjam chvíli trvalo, než si uvědomila, že to promluvila na ni.

 

"Ne," odpověděla Marjam.

 

"Krvácení?"

 

"Ne."

 

"Kde je?"

 

Marjam ukázala přes zahalené hlavy do míst, kde seděla Lajla s Rašídem.

 

"Dostaneme se k ní," řekla sestra.

 

"Za jak dlouho?" vykřikla Marjam. Kdosi ji popadl za rameno a tahal dozadu.

 

"To nevím, odpověděla sestra. Řekla ještě, že mají jen dvě lékařky a obě momentálně operují.

 

"Má bolesti," řekla Marjam.

 

"Já taky," zvolala žena se zkrvavenou hlavou. "Počkejte, až na vás přijde řada!"

 

Marjam odtáhli dozadu. Výhled na sestru ji zastínila cizí ramena a temena hlav. Ucítila kojenecké mléčné odříhnutí.

 

"Projděte se s ní," zaječela ještě sestra. "A počkejte."

 

Venku už byla tma, když je sestra konečně zavolala dovnitř. Na porodním sále bylo osm lůžek, na nichž se ženy svíjely a sténaly pod dohledem zahalených zdravotních sester. Dvě z žen právě rodily. Mezi jednotlivými lůžky nebyly žádné závěsy. Lajla dostala postel na vzdáleném konci u okna, které někdo zatřel černou barvou. Nedaleko byla výlevka, popraskaná a vyschlá a na šňůře nad umývadlem visely potřísněné chirurgické rukavice. Uprostřed místnosti Marjam spatřila hliníkový stůl. Horní desku měl potaženou prostěradlem v barvě sazí; spodní deska byla prázdná.

Jedna z žen si všimla Marjamina pohledu.

"Živé dávají nahoru," řekla unaveně.

 

Lékařka v tmavomodré burce byla malá utrápená žena s ptačími pohyby. Všechno, co říkla, znělo netrpělivě a naléhavě.

 

"První dítě." Pronesla to tímto tónem, nebyla to otázka, nýbrž tvrzení.

 

"Druhé," řekla Marjam.

 

Lajla vykřikla a otočila se na bok. Prsty sevřela Marjam ruku.

 

"Byly při prvním porodu nějaké problémy?"

 

"Ne."

 

"Vy jste její matka?"

 

"Ano," řekla Marjam.

 

Lékařka si vyhrnula spodní část burky a vytáhla kovový kuželovitý nástroj. Zvedla Lajlinu burku, široký konec svého nástroje jí přiložila k břichu a úzký si zastrčila do ucha. Poslouchala téměř minutu, měnila místa, znovu poslouchala a zase změnila místo.

 

"Musím to dítě nahmatat, hamšíro."

 

Navlékla si jednu z rukavic přichycených kolíčky na šňůře nad umyvadlem. Zatlačila jednou rukou Lajle na břicho a druhou vklouzla dovnitř. Lajla zaskučela. Když byla lékařka hotová, podala rukavici sestře, která ji opláchla a přichytila kolíčky zpátky na šňůru.

 

"Vaše dcera potřebuje císařský řez. Víte, co to znamená? Musíme otevřít její lůno a dítě vytáhnout ven, protože je v pánevní poloze."

 

"Nerozumím," řekla Marjam.

Doktorka vysvětlila, že dítě je

 natočené tak, že samo by nevyšlo. "A taky už to trvá příliš dlouho. Musíme ji okamžitě odvézt na porodní sál."

 

Lajla s pitvorným úšklebkem přikývla a hlava jí klesla na stranu.

 

"Něco vám ale musím říct," pokračovala lékařka. Přistoupila blíž k Marjam, naklonila se k ní a promluvila tlumenějším, důvěrnějším tónem. V jejím hlase se teď ozýval náznak rozpačitosti.

 

"Co říká?" zaúpěla Lajla. "Je něco s dítětem?"

 

"Jak to ale vydrží?" řekla Marjam.

 

Lékařka zřejmě v té otázce zaslechla obvinění, soudě podle obranného posunu v tónu jejího hlasu.

 

"Vy si myslíte, že se mi to takhle líbí? řekla. "Co chcete, abych dělala? Nedají mi, co potřebuju. Nemám tady ani rentgen, žádné odsávání, žádný kyslík, dokonce ani obyčejná antibiotika. Když nám nabídne peníze nějaká neziskovka, Tálibán to odmítne. Nebo ty peníze předají tam, kde se starají o muže."

 

"Ale, doktorko sáhibo, nemáte vůbec nic, co byste jí mohla dát?" zeptala se Marjam.

 

"Co se děje?" zaúpěla Lajla.

 

"Můžete lék koupit za vlastní peníze, ale..."

 

"Napište mi, jak se to jmenuje," řekla Marjam. "Napište to a já ho obstarám."

 

Lékařka zavrtěla pod burkou stroze hlavou. "Na to už není čas"," řekla. "Zaprvé ten lék nemá žádná ze zdejších lékáren. Běhala byste ulicemi od jedné k druhé, možná i přes celé město, a je málo pravděpodobné, že byste ho sehnala. Navíc je skoro půl deváté, takže by vás asi zavřeli za porušení zákazu vycházení. Ale i kdybyste lék sehnala, je téměř jisté, že byste si ho nemohla dovolit koupit. Nebo byste musela licitovat s někým podobně zoufalým. Nemáme čas. To dítě musí přijít na svět okamžitě."

 

"Řekněte mi, co se děje," křičela Lajla. Podepřela se na loktech.

 

Lékařka se zhluboka nadechla a potom Lajle oznámila, že nemocnice nemá žádná anestetika.

"Ale budeme-li otálet, přijdete o dítě."

 

"Tak mě rozřízněte," řekla Lajla. Klesla zpátky na postel a přitáhla si kolena k břichu.

 

"Rozřízněte mě a dejte mi dítě."