Potkala jsem ho o prázdinách. Bylo mi sedmnáct, měla jsem na sobě lékařské bílé kalhoty, vestičku nad pupek a náramky, co se tvářily jako zlaté. Aspoň tak to je zachyceno na naší první společné fotografii. Z Karlova mostu. To už jsme se znali asi hodinu, a ještě toho dne Abderrahmán odletěl zpátky do Ostrovní říše. Vyprovodila jsem ho na letiště; zůstala mi po něm jen adresa a pár pětistovek ("vem si to, to mi zbylo, co bych s tím doma dělal!").
Na oslavě osmnáctých narozenin jsem se dobývala do balíku, polepeného exotickými známkami z Ostrova. A za pár týdnů byl Abderrahmán zpátky. U nás doma. Rodiče si ho zamilovali: byl vtipný, pracovitý, všechno si chtěl vyzkoušet, všechno vidět, rád se smál a myslel na druhé. Od té doby už neuplynul čtvrtrok, abychom Abderrahmána nevítali.
Rodiče nás brávali na výlety; v zimě jsme lyžovali, v létě se koupali v pískovně. Ve skříních jsem měla modely od krejčího Abderrahmánovy maminky. Kamarádky po Ostrovanovi šílely -"takovej krásnej, milej, hodnej, bohatej!" - snažily se dohodnout si s ním za mými zády schůzku a já se bála toho, co jednou přijít muselo.
"Mohli bychom se vzít," navrhl po čtyřech letech dojíždění z jiného kontinentu. Ostatně, moji i jeho rodiče s tím už pomalu počítali.
Už ani nevím, jakou diplomatickou kličkou se mi ho podařilo odmítnout tak, aby se neurazil. Kamarádky si radostně ťukaly na čelo a já si na to všechno vzpomněla dneska, když jsem četla článek Roberta Pocha o cikánovi, který nevoněl vlakové pasažérce .
Abderrahmán byl "krásnej, milej, hodnej a bohatej," také sexy, inteligentní, galantní, spolehlivý a vtipný... ale nevoněl mi.
Nakonec se oženil s o hodně mladší Egypťankou, se kterou má dneska šest dětí; je z něj vážený, po celém světě známý muž a já na něj - jako na svého přítele (v neerotickém smyslu slova :) ) - můžu být pyšná. Jen je mi líto, že paní Abderrahmánová si nepotrpí na kulturu, a tak už manželovi nedovolí pobíhat po hradech, zámcích a obrazárnách, neboť ji zajímá zejména Debbenhams a Gucci. Abderrahmán měl pro památky slabost. A žádné předsudky.
S námluvami se trefil do období, kdy jsem se vydávala po stezkách víry. S náboženským přesvědčením jsem se mu nesvěřovala; když mě jednoho dne nalezl přioděnou do šátku, byl dojat. Můj duchovní život šplhal po mnoha větvích; četla jsem Starý zákon, četla jsem Nový zákon, četla jsem Korán, četla jsem Abdallatiho Zaostřeno, četla jsem Wieselovy talmudské portréty... a tu jsem si vzpomněla: "vždyť ty jsi vlastně ještě něviděl Židovské město! Jaká ostuda!" vlekla jsem Abderrahmána k hrobu Maharalově a vzápětí sledovala, jak si skládá papírovou jarmulku, aby mohl do Staronové synagógy. Nikdo si nás tam nevšímal. V zástupech Američanů a Japonců, jako bychom ani nebyli.
"Líbilo se ti to?" vyzvídala jsem pak večer doma.
"Zajímavé," pravil Služebník Milosrdného.
"Nechtěl bys vidět i Španělskou synagogu?" lákala jsem ho. "Ta je v maurském slohu, vypadá zas jinak... a má tam být koncert s recitací básní, to bude určitě pěkné..."
Omámen mým líčením synagogálních půvabů a ukolébán bezstarostností hlídačů Staronové modlitebny, nachystal si (profesionální fotograf) Abderrahmán vhodný přístroj zvící menšího kulometu, a vydali jsme se za kulturními zážitky.
Španělská synagoga je překrásná. Verše rozechvívaly duši, ač nás i ostatní posluchače trochu rušilo, že jsme přišli o začátek. Zdrželo nás rozebírání fotoaparátu na jednotlivá sklíčka a šroubečky, jakož i detailní lustrace mé kabelky - obojí požadováno uvaděči zděšenými nad tím, že se na kulturní večer chtějí infiltrovat teroristé.
Dívám se znovu na starou fotografii, kterou Abderrahmán v synagóze pořídil poté, co se mu podařilo znovu složit fotoaparát - jsem na ní já, o (bezmála) dvacet let mladší, ve zlatavých paprscích světla. Je to už hodně dávno, co jsem navštívila nějakou synagógu. Ale když teď půjdu bez šátku, možná i ten fotoaparát tam pronesu...
Obrázek: Wikipedia
No a co ta fotka, jak jsi na ní o dvacet let mladší? Ta je jako kde?:-)
OdpovědětVymazatTu mám u rodičů. Zatím ti musí stačit synagóga... Její krása je aspoň věčná. ;)
OdpovědětVymazatDěkuji, velmi působivá vzpomínka. Opravdu pěkný článek
OdpovědětVymazatTo bych měla spíš já děkovat vám, za to, že jste ji přivolal.
OdpovědětVymazatManzelko tohle me pripomelo jednu prihodu z roku 2006,kdyz jsme jeli na dovolenou ve Spanelsku do Cordoby a pri prochazeni po historicke casti mesta jsme narazili na synagogu, tak jsem se taky ptala manzela jestli se chce jit podivat dovnitr, ze v synagoze jeste nikdy nebyl. Mysleli jsme si ze zaplatime vstupne nejakemu zamestnanci spanelskeho puvodu a pujdeme na prohlidku. Jenze za vchodovyma dverma stal pan s zidovskou cepickou na hlave a vysvetloval nam ze obcane EU a Izraele nemusi platit za vstupne, a jal se psat odkud jsme. Nahlasila jsem puvod z CR a muj muz z Libanonu, v panovi trhlo a dival se na meho muze stojiciho tam s igelitovou taskou. A tam nekde v dali v jejich zemich presne v tuhle dobu prave probihala valka. Nicmene nas pustil dovnitr a ani po manzelovi nakonec nechtel vstupne...
OdpovědětVymazatDěkuji, ale mám návrh, že jsem opět naladěn lyricky, tak v dnešním článku si dovolím připojit odkaz na Váš tento opravdu hezký článek...
OdpovědětVymazatMuj manzel tvrdi, ze pokud si Egyptanka bere cizince, je to pro penize. Jedna nase spolecna znama (Egyptanka vdana za Egyptana), mela dlouha leta sen podivat se do Dubaje. Jeji uz se rozhodl ji jeji sen vyplnit. Nase znama se ovsem presto nevratila spokojena, jelikoz si tam vyhlidla sperky za jeden milion dirhamu (asi sest milionu korun), ktere ji jeji muz odmitl koupit.
OdpovědětVymazatTaky si me kdysi chtel vzit muz z Perskeho zalivu. Osklivy muz v zaprane mikine, do ktereho jsem se zamilovala. Nabidku manzelstvi jsem nemohla prijmout, ale nikdy jsem na nej nezapomnela.
Moc krásná vzpomínka. Hezky pohladí na duši i člověka nezůčastněného.
OdpovědětVymazatKrásný.
OdpovědětVymazat