Za hranicí rozkoše

Školní chodba se zdála prázdná; zvuk Aliciných kroků se pod vysokým stropem trochu rozléhal. Šla pomalu, podél zdi vyzdobené dětskýma rukama malovanými veleještěry a kolem okna, na jehož parapetu tála maličká závěj posledního sněhu.

Jaro se hlásilo ke slovu. Dveře tělocvičny byly otevřené. Slunce se opíralo do vysokých oken a malovalo na parketách zlaté obrazce. Alice cítila tlukot vlastního srdce až v konečcích prstů. A mrazení v zátylku.

 

Cesta na druhý konec tělocvičny se zdála nekonečná; Alice se za svou nedočkavost a napětí trochu styděla sama před sebou. Jak ráda by se cítila uvolněná a sebevědomá! Doufala, že tak aspoň vypadá.

 

Klika dveří skladu cvičebních pomůcek šla dolů jen ztuha a Alice si na chvíli pomyslela - trochu zděšeně a trochu s úlevou - že je zamčeno. Nebylo. Vešla do tichého šera, nadechla se vůně kůže, oleje a prachu a napadlo ji, zároveň zoufalou i doufající, že je tu možná sama, že nepřišel... Pak se jeden ze stínů pohnul. Alice na vteřinu přestala dýchat. Stál tam, opřený o švédskou bednu, ne moc vysoký, nijak urostlý a přece mužný, právě tak krásný, jak o něm celé poslední týdny snila... A líbal právě tak, jak si myslela, že bude líbat.

 

Chtěla ho od té chvíle, kdy jim ho třídní učitelka poprvé představila. Tenkrát se na něj snažila nezírat, ale na spolužačku za sebou se pak otáčela - tím směrem, kde seděl On - daleko častěji. Nemohla si pomoct. Tak souměrný obličej, tak lehké pohyby! V ničem se nepodobal ostatním klukům. Nedělal hloupé vtipy. Snad ani nemohl, třeba neuměl dost dobře česky. Nebo uměl, ale možná se styděl za svou výslovnost; prý přijel s rodiči už před třemi lety, a česky sice mluvil, ale s cizím, asijským přízvukem... sexy přízvukem, chtělo by se jí říct, kdyby si troufla. Láska si žádá vyjádření. Když chybí slova, nastupují činy. Alice se svezla na kolena a pomalu, tak jak to kdysi viděla v nějakém filmu, dobývala pevnost za zipem a knoflíčky. Nebylo pochyb, že Ta-wei cítí totéž, co ona. V dlaních držela důkaz. Ta-wei se zhluboka nadechl. Vzpomínala, co ještě v tom filmu bylo. Olízla to, co se k olíznutí nabízelo. Ta-wei zavzdychal. Obemkla ho rty, lechtala jazykem, pohybovala hlavou. Vida, tak nakonec na tom nic není! Chtělo se jí jásat a smát se. S plnou pusou se nemluví, napomenula sama sebe v duchu a málem vyprskla. Cítila se šťastná. Vkládala do své nově objevené dovednosti to nejlepší, co v sobě našla. Představivost, vzrušení, energii. Ta-wei sténal. Alice v sobě cítila ohromnou sílu, moc, o jaké se jí ani nesnilo. "Udělám mu to tak, že na mě do smrti nezapomene," říkala si, a přidávala nové a nové pohyby. Ta-wei úpěl stále hlasitěji.

 

Křeč v čelisti Alici trochu zchladila elán a projasnila sluch.

 

"Žuubyyy, žuuubyyy," drmolil sténající Ta-wei.

 

*Příběh je skutečný (děkuji čtenářce, která se podělila - i když v mém podání to, bojím se, nevyznělo tak legračně jako od Tebe ;) ), jména změněna.