Devátým mansou malijské říše se stal Abúbakar II., synovec jejího zakladatele Sunďaty.
Arabské prameny ze 13. a 14. století uvádějí, že Abúbakar se vzdal vlády, aby se mohl věnovat námořním expedicím. Historik Ibn Fadlullah Al-Umari cituje ve své encyklopedii Masalik Al Absár vyprávění o tom, jak Abúbakar vyslal flotilu dvou set lodí, z nichž se se zprávou o ztroskotání vrátila jediná, a jak odhodlání "nalézt druhý břeh oceánu" bylo tak velké, že do čela další expedice - o dvou tisících lodí - nastoupil sám, svěřiv pro dobu trvání plavby vládu svému bratru Músovi.
Druhá výprava zmizela beze stopy; říše ztratila krále.
Trůn zůstal Músovi.
O narození a dětství desátého mansy malijské říše je známo pramálo. Pravděpodobně vládl v letech 1307 - 1332 (jiné prameny uvádějí 1312 - 1337) a světovou pozornost té doby upoutal proslulou velkolepou poutí do Mekky. Músa se vydal povinnost, předepsanou všem muslimům, splnit v roce 1324 obklopen karavanou šedesáti tisíc přátel, válečníků a dalších poutníků. Při putování mu bylo připraveno posloužit dvanáct tisíc dvořanů - pět set z nich neslo drahý kov. Osmdesát velbloudů kráčelo naloženo celkem dvěma tunami čistého zlata určeného chudým, a Músova štědrost způsobila na několik let silný úpadek ceny tohoto kovu v zemích, kudy císařova karavana prošla. Tato rozhazovačnost sice přinesla mansovi Músovi a jeho říši světovou proslulost, ale zároveň hospodářsky velmi poškodila malijskou říši, a trvalo mnoho let, než se stát z těchto vydání ekonomicky zotavil. Na zpáteční cestě doprovázeli Músovu karavanu muslimští učenci a básníci, včetně Abú Isháka As-Sáhilího, který do západosúdánské architektury přinesl nové stavební technologie a materiály; tradice mu připisuje založení typického súdánského stavebního slohu.
V té době Mali těžilo hlavně ze strategické polohy a z mezinárodního obchodu: stará západní obchodní cesta ze Sildžimásy se kvůli nájezdům arabských kočovníků přestávala používat, a karavany nyní putovaly východněji. Ze Súdánu do Maghrebu a dále do rukou italských kupců proudila slonovina, sůl, zlato, otroci, med a kožedělné výrobky, na druhou stranu putovaly látky, skleněné ozdoby, měď; evropské pokusy dostat se do Súdánu ke zdrojům bohatství maghrebští obchodníci mařili v zárodku. Mansa si byl dobře vědom toho, že na přátelských vztazích s Maghrebem závisí prosperita říše, a dal si proto na udržování diplomatických vztahů se severní Afrikou záležet. Kromě toho získal nová území a reorganizoval říší rozdělením na provincie, z nichž každá měla guvernéra.
Po návratu z Mekky se Músa jal budovat ve své říši nové mešity, školy a knihovny; bylo to právě během jeho vlády, kdy se vzdělání dostalo v nově připojených malijských městech do popředí zájmu a jména míst jako Timbuktu a Gao se stala v muslimském světě synonymem vzdělanosti.
Mešity v těchto městech postavené neměly nouzi o návštěvníky: přestože většina venkovského obyvatelstva vyznávala původní animistická náboženství, obchodníci, kteří tudy projížděli, byli - až na výjimky - muslimové.V mešitách se pozvolna shromažďovaly spisy a časem se v městě knihy staly hlavní, vysoce ceněnou komoditou; významné rodiny zakládaly ve svých domech soukromé knihovny.
Ke konci Músovy vlády se mešita Sankoré změnila v islámskou vysokou školu s druhou největší africkou knihovnou - hned po alexandrijské. Kromě cizích spisů uchovávala i práce místních studentů a myslitelů, mnohé v domorodých jazycích (nejčastěji songhajštině nebo fulbštině) zapsaných arabským písmem, jiné psané v arabském jazyce. Mnoho rukopisů se v průběhu staletí ztratilo, další podlehly vlivům počasí nebo požárům, ale přesto se jich v Timbuktu do dnešních dnů dochovalo více než sto tisíc. Nejstarší z nich vznikaly ve 12. století. Obsah je různý - od vědeckých spisů o botanice, astronomii, matematice, medicíně nebo právu až po poezii, kroniky nebo obchodní záznamy.
Některé rukopisy už pravděpodobně nebudou nikdy nalezeny: když se rozkřiklo, že koloniální zprávy zabavily celé knihovny a převezly je do Paříže nebo do Londýna, majitelé "soukromých knihoven" a "strážci knih" své poklady zakopávali pod zem, ukrývali v písku, jeskyních a na dalších místech zhoubných pro čitelnost rukopisů. Přesto se jen v Timbuktu dodneška pyšní starými rukopisy téměř sedmdesát "knihoven", a počet v současném Mali přechovávaných starých listin bývá odhadován na sedm set tisíc až milion. Rukopisy byly v úctě dlouho drženy jen v rodinách, aniž by o nich světová veřejnost cokoli tušila, nebo aniž by se někdo systematicky snažil o jejich uchovávání pro příští generace. Až v roce 1970 založila malijská vláda ve spolupráci s UNESCem institut Ahmeda Baby zabývající se restaurováním a digitalizací rukopisů. Centrum Ahmeda Baby má v držení 25.000 dokumentů, což je jen zlomek z počtu listinných pokladů, které se v této oblasti nachzejí. Vloni pak jihoafrická vláda poskytla Mali dotaci ve výši šesti milionů dolarů na výstavbu moderní budovy, v níž by rukopisy mohly být uloženy v podmínkách, které umožní jejich zachování.
http://www.timbuktufoundation.org/libraries.html
http://www.timbuktufoundation.org/history.html
http://whc.unesco.org/en/list/119
http://international.loc.gov/intldl/malihtml/enhanced.html http://www.sum.uio.no/research/mali/timbuktu/libraries.html http://www.sum.uio.no/research/mali/links/links.html#timbuktu
DEKUJU MOC za rozsireni znalosti,i kdyz je toho tak strasne MOC,ze si to bohuzel nebudu pamatovat !
OdpovědětVymazat