Proč NE!! českým mužům

aneb Reprodukční orgán na poušti

Počet manželství uzavíraných s cizinci v České republice rok od roku stoupá. A zároveň stoupá i zájem domorodců - tedy pokud je nevěsta česká a ženich z ciziny, najmě exotické: "Proč, proboha, proč?"

 

"Co to musí být za ženskou která má dítě s takovým individuem. Vesměs to bývají holky s velice nízkým IQ a vzděláním."  

 

"České holky jsou na peníze, proto si hledají cizince."  

 

"Čeští chlapi jsou burani, proto si Češky hledají cizince."  

 

"Neřekl bych rovnou, že ženy které si berou cizince jsou povl,ale spíš si myslím,že by chtěly prožít život nějaký jiný,než obyčejný.Taky se očekává,že cizinec bude mít prachy !"

 

Kupodivu, otázka PROČ zjevně trápí muže daleko častěji než ženy, a to ještě jen v případě, že se jedná o ženu, která má cizince. Muž s cizinkou se zdá být "pochopitelnější", přijatelnější. Prastaré pudy nejspíš nepřestávají našeptávat, že ubyde-li "našim" muž-rozsévač, nic tak hrozého se nestane, ale odejde-li k cizí tlupě vzácná žena... oj, to už ztráta je . 

 

"Chlapa s černoškou vidí člověk málokdy, ale mezi ženama je takových špín, co se tahají s negrama, více. Těžko říct, zda jde o selhání výchovy či je někdo prostě jen špína, která má něco takhle zvráceného ráda."  

 

"Stačí se podívat jak to chodí na diskotékách.. Sama znám pár holek, co neváhají skočit prvnímu cizinci do postele za pár drinků... Teda holky zamyslete se nad sebou... ať se nemusíme stydět a cizinci nás neberou jen jako levný stroj na sex... "  

 

 Ti, které to zajímá nejvíc (a berou si to osobně), pátrají po příčinách. Vymýšlejí teorie. Plány, jak "úbytek" zastavit. V kruhu se znovu a znovu dostávají k otázce PROČ. Proč si, propána, Libuška vzala Ahmeda? V tom musí něco být. Možná je ošklivá a nikdo ji nechtěl.  

 

"Která se dlouho nechytá, a nechce být sama,skončila s Arabem, nebo černochem..."

 

Nebo je Libuška, mrcha jedna vypočítavá, na prachy, a český poctivý chasník jich měl pro ni málo:

"(Takový) výběr je v současné době řízený pouze skutečností, že cizinci jsou bohatší než naši muži. Ještě jsem se nesetkal s tím, že by si žena vzala za muže chudého cizince. A cizinci si zase vybírají pohledné ženy od nás. (...) Do ciziny se  vdává jen určitý typ žen, jimž cizinec imponuje, ať už tím, že je přirozeně galantní (...) nebo svým sebevědomím. Sebevědomí mu u nás zvyšuje(...) kurs koruny. (...) Při konverzaci v cizí řeči je výhodou, že konflikt je (..) založený na frázích, kterým se v cizím jazyce zpočátku nerozumí, a proto se hádky vyskytují zřídka. Nepoužívají se také konfliktogenní spojení, které jednoho v páru znerovnoprávňují ("až už nevidím...", "ne abys udělal...", atd.)"

praví doktor Plzák, a já si až při čtení jeho řádků uvědomuji, jakou mám smůlu, že wolofsky svedu říct "ať už nevidím...",  "...ne abys udělal.." a ještě mnohem horší věci s daleko větší lehkostí, než bych to řekla česky.  

 

U jednoho kolegy bloggera jsem před pár dny našla článek, který se celkem originálně zamýšlel ne nad tím, proč ženy chtějí cizince, ale proč cizince upřednostňují před Čechy.

 

Naše ženy raději vyvezou svou vagínu do pouště a tam ji nabídnou prvnímu beduínovi, než aby se spokojily s milým, hodným chlapcem od sousedů nebo spolužákem ze školy. Nebude ona důvodem nakonec změkčilost českých mužů, když ženy loví "v divočině"? 

 

Nemůžu hodnotit pohnutky slečen, volících muže podle barvy pleti nebo počtu řetězů kolem krku. Můžu se jen zamýšlet nad tím, proč (proboha, proč?!) jsem si nevzala hodného chlapce od sousedů. (Ne že by sousedé nějakého měli.)  

 

"Já jen... slyšel jsem, že jsem tvůj první bílej kluk..." šeptal mi Mirek nejistým hlasem, "...a nerad bych... myslíš to se mnou vážně?" Odpřisáhla jsem, že myslím, a - vážně, myslela jsem to s ním vážně. Dokonce i poté, co jsem se poránu polekala jeho nezdravého vzhledu, nevábně chlupatých nohou a rukou a žílami promodralého hrudníku. Mirek byl přece jen krásný kluk. Tedy na bělocha.

Myslela jsem to s ním vážně, i když jsem zjistila, že se nemůžeme políbit, protože nám překážejí dva tvrdé a obrovské nosy, a že - když už se nám podaří nosy do sebe zaklesnout - naražíme vzájemně o přední zuby toho druhého.

Myslela jsem to s ním vážně, i když jsem zjistila, že věrnost není to, v čem vyniká.

 

Byl nejen krásný, ale i milý a hodný. A měl mě rád. Žil sám s tatínkem a sestrou (co se stalo s maminkou, jsem se nikdy nedozvěděla); tatínek říkal, že jsem nejlepší holka, kterou kdy Mirek měl... a já se topila v jejich narážkách na citáty z Járy Cimmermana. Když jsme byli s Mirkem sami a zamilovaní, ještě to šlo. Ale v partě nebo s rodinou jsem byla ztracená. Nechtěla jsem je zklamat, nerozuměla jsem jejich humoru, nebyla jsem si jistá, co se ode mě čeká. Mirkova sestra mě vyděsila nenávistným projevem na adresu Cikánů. (Úplně stejně by mě vyděsila, kdyby tím tónem mluvila o voličích ODS nebo rakouském prezidentovi.) Mirek poslouchal podivnou hudbu a trousil zvláštní vtipy. Připadala jsem si jako svázaná a balancující mezi tenkostěnnými sklínkami. Vydržela jsem to čtyři měsíce.

 

Pak jsem šla na rande se Sašou, který byl sice křesťan*, ale Senegalec, a já si mohla oddechnout od pocitu, že už každou chvíli určitě musím něco zkazit, udělat nebo říct špatně. Saša uměl wolofsky, poslouchal mbalax, místo Járy Cimrmana citoval Koutchu, netrval na sexu před svatbou a plánoval nám společnou budoucnost; samozřejmě poté co jeden z nás - tu otázku nechával otevřenou - konvertuje k náboženství toho druhého. 

 

Mirek i Saša zmizeli v temnotách minulosti; to jen kolega blogger na chvíli vyvolal jejich přízraky.

 

Proč nemám "obyčejného českého muže"? Že by proto, že mezi obyčejnými českými muži je málo muslimů?

To ne. Několik takových znám, i ctitele jsem mezi nimi mívala.  

 

Možná proto, že "obyčejní čeští muži" nehovoří plynulou wolofštinou? (Můj Choť ostatně také ne, ale toho jsem si přece vzít nechtěla!)  

 

Nebo proto, že rychleji stárnou a ovadají?  

Na tom něco bude, ale není to ten hlavní důvod.

 

Nevybírala jsem si muže podle barvy. Ti růžoví jen tak nějak... propadali sítem. 

 

Mám radši, když ode mě muž nečeká sex na prvním, druhém, třetím ani pátém rande. (Ne že by to nemohl zkusit - za zkoušku nic nedá - ale nesmí se urazit, když k ničemu nedojde... třeba ani za rok.) Ti čeští muži, se kterými jsem měla tu čest, většinou nechápali, že to je žena, kdo určuje, kdy (a jestli vůbec) bude čas na intimní sblížení, a že je to zase jenom žena, kdo rozhodne, kolik přesně té intimity bude. Češi, se kterými jsem měla tu čest, byli větším dílem "konzumenti", toužící ženu za vynaložení co nejnižších nákladů co nejrychleji dovléci do postele, a pak se teprve rozmyslet, co bude dál.

 

Afričan nebo Arab se umí dvořit a čekat... celé roky. Aniž by ho rozladilo, když se nikdy ničeho nedočká. Aniž by se snažil  (většinou)  do ženy neinvestovat. Velkorysost ani laskavost není bezpodmínečně spojena se sexem; velkorysost je ženě projevována jen proto, že žena je ženou. (Tedy pokud dotyčný nepovažuje dámu za "lehčí zboží", ale to je na jiný článek.)

 

S tím souvisí i další věc: stěží mi imponuje muž, který nemiluje děti a neváží si stáří, a žena je pro něj hodna pozornosti a slušného zacházení, jen dokud je mladá a zároveń půvabná. (Nemám na mysli manželku, ale ženu jako takovou.)

 

Osmdesátiletá maminka mé kamarádky sní o životě v Tunisku, kde loni strávila čtvrt roku. Její věk jí tam všude otvíral dveře i lidská srdce. Nestála ve frontách, na nic nebyla sama; muži se předháněli, aby babičce pomohli do schodů či do vrat, cizí ženy jí nabízely jídlo.

 

Staré paní i ve velkoměstském prostředí Dakaru požívají zvláštní úcty. Žádné české "uhni, babo," ale "posaď se, matko". A to i přesto, že ty "matky" jsou občas pěkné jedubaby. 

 

Je jen hodně málo českých mužů, kteří rádi a ochotně tráví dovolenou prací na domě svého tchána a tchyně. (Choti letos jeden z jeho spolupracovníků vyčetl, že si tím kazí chvíle zaslouženého odpočinku.)

Afričan, který je ženatý "doopravdy", považuje práci a peníze pro manželčiny rodiče za samozřejmost.  

 

Češi jsou vychováváni - v každé generaci vždycky o kousínek víc - k individualismu, průbojnosti, soupeřivosti a sobectví.

 

Mezi Senegalci má nejlepší morální vlastnosti ten, kdo "dává tomu, kdo ho žádá, a odpouští tomu, kdo mu ublížil." Ten, kdo je "dobrý, zdvořilý a štědrý." Kdo plní všechny své závazky (k příbuzným, práci, učitelům)  a nedává se zmítat emocemi. I když  lidské bytosti samozřejmě jsou nedokonalé, morální kodex zůstává v platnosti a tomu, kdo se od něj odchýlí, je možné ho připomenout. Stačí porovnat internetové diskuse na senegalských a českých serverech: zdvořilost a chladnokrevnost silnou stránkou Čechů opravdu nejsou. Pokud se nepatřičně projevuje Senegalec - ať ve světě virtuálním, nebo reálném - houf krajanů mu okamžitě vysvětlí, že se chová nevhodně. "Neexistuje nedorozumění - všechno je jen nedostatek komunikace."

 

Když se nepatřičně projevuje Čech, slušní mlčí a méně slušní se k němu přidají. Naše morální hodnoty zmizely, není se o co opřít. Ve virtuálnu na tom nezáleží... ale skutečnost je lepší jen o málo. 

 

Tak tedy, proč že to "mám doma černocha", místo onoho mytického  "obyčejného českého kluka"? 

Protože jsem si svého Chotě nevybírala. (Věrní čtenáři vědí.)

Kdybych si vybírala, nevdala bych se nejspíš vůbec. Za Čecha ještě o trochu míň pravděpodobněji, než za Senegalce.  

 

A když jste dočetli až sem, prozradím vám ještě něco. 

 

Ptát se, "proč si Libuška vzala Ahmeda a ne Přemysla," je stejně nesmyslné, jako pídit se po tom,"proč si Boženka vzala Oldříška a ne Vítka."

Jeden z nich byl prostě ve správnou dobu na správném místě ten nejlepší.  

 

 

* Pro neznalé: Jelikož jsem už nějaké dvě dekády muslimkou, nemohla bych se provdat za nemuslima, aniž bych se vzdala vlastního náboženství. A protože bohdá nebude muže, kvůli kterému bych měnila světonázor, volba je jasná.

** Článek Nechci Češku za ženu!! od jiné autorky naleznete ZDE.