Je součástí slunce a slunce je zase součástí jeho. Může být i v Hromovém ptáku nebo ve zvířeti či v rostlině.
Lidská bytost je taky mnoho věcí. To, co tvoří vzduch, zemi, bylinu, kámen, je taky částí našich těl. Musíme se naučit být různí, cítit a vychutnávat rozmanité věci, ze kterých se skládáme. Wakháŋ Tháŋka učí zvířata a rostliny, co mají dělat - nikdo a nic není stejný jako ten druhý. I ptáci se odlišují jeden od druhého. Někteří staví hnízda a někteří je nestaví. Některá zvířata žijí v norách, jiná zas v jeskyních a jiná v křovinách. Některá si vystačí bez jakéhokoli domova. Dokonce i zvířata stejného druhu - například dva jeleni, dvě sovy - se chovají každý jinak. I křečkové tvojí dcery, všichni se chovají svým osobitým způsobem.
Pozoroval jsem spoustu rostlin. Listy jedné rostliny na jednom stonku - a ani dva z nich nebyly úplně stejné. Na celé zemi neexistuje jediný list, který by byl naprosto stejný, jako ty ostatní. Wakháŋ Tháŋka to takhle chce. Jen načrtává cestu života všem stvořením na zemi, ukazuje jim, kam mají jít a kam mají dojít, ale jak tam mají dojít, nechává na nich. Chce, aby jednali nezávisle podle své povahy a vnitřních potřeb.
Jestliže Wakháŋ Tháŋka chce, aby se tak chovaly rostliny a zvířata, dokonce i ty malé myšky a brouci, o co víc se bude děsit lidí, kteří jsou všichni stejní, vstávají ve stejnou dobu, nosí to samé konfekční oblečení, jezdí stejným metrem, dělají v úplně stejných kancelářích tutéž práci, s očima upřenýma na ty samé hodiny a - co je nejhorší - myslí pořád stejně. Všichni tvorové existují za nějakým účelem. I mravenec ví, jaký je jeho účel - neví to rozumem, ale nějak to prostě ví.
Jenom lidské bytosti dospěly k bodu, kdy už nevědí, proč vlastně existují. Nepoužívají mozek a zapomněly tajemné vědomosti o svých tělech, smyslech a snech. Nepoužívají vědění, které každému z nich předal duch; dokonce si to ani neuvědomují, takže klopýtají jako slepí cestou vedoucí nikam - vydlážděnou dálnicí, kterou si sami begrují a uhlazují, aby rychleji dorazili k té veliké, prázdné jámě na konci, která je všechny pohltí. Je to rychlá, pohodlná superdálnice, ale já vím, kam vede. Viděl jsem ji. Ve své vizi jsem tam byl a ještě teď mi běhá mráz po zádech, když si na to vzpomenu."
John Fire Chromý jelen, Richard Erdoes: Chromý jelen, vyprávění siouxského medicinmana
Richard Erdoes (*1912 - †17.6.2008) prožil bohatý a plný život. Narozen jako pohrobek ve Vídni v rodině, která měla rakouské, maďarské a české kořeny, neměl zpočátku lehký osud. Rodina si ho předávala, a tak dětství trávil u rakouské katolické tety, která vídala zjevení; u židovského dědečka v Budapešti, se kterým chodíval do synagógy; u protestantských přátel, kteří ho vozili po stopách Lutera; u tety ze Sarajeva, s níž se o ramadánu postil.
"Aspoň jsi měl tetu, která měla vize. Je jedno, jestli je měla ve své fantazii nebo jestli byla naprostý blázen. Věřila jim. Nebo ti lidi, kteří ti ukázali místo, kde Luther hodil po starém ďáblovi kalamář. Aspoň věřili, že může existovat zlý duch, který obtěžuje svatého muže. Všechna náboženství, všechna dobrá vyznání spočívají na nějakém vidění.
Problém bílého náboženství v Americe je následující: když řeknu kazatelovi, že jsem potkal Ježíše v supermarketu, řekne, že se to nemohlo stát. Namítne: ´To není možné, ty jsi blázen!´ Tím popírá svou vlastní víru. Je v koncích. Co je to za věřící, ti křesťané, kteří nevěří, že můžou na příštím rohu ulice narazit na Krista? Proč jsou židé, kteří už nevěří, že můžou nalézt Boha v ohnivém sloupu, ještě židy?"
Nechali ho zapsat do experimentální školy, kde děti absolvovaly hodiny nahé a v přírodě. Richarda nikde nepřijali, nikam nezapadl - byl Prušák , Rakušák, Žiďáček a gój, a potíže měl i poté, co se jeho poslední opatrovníci přestěhovali do Berlína a přihlásili ho do normálního vzdělávacího ústavu.
Když se k moci dostali nacisté, byl Richard Erdoes jedním z těch, kdo tiskli ilegální noviny. Měl štěstí - díky soucitu policisty, který ho zatýkal, se mu podařilo uniknout před trestem smrti a odjet zpátky do Vídně. Nacismus ho dostihl i tam, a tak v roce 1940 Richard odplul do New Yorku. O dvanáct let později se víceméně náhodou dostal do kontaktu s Indiány, a přes nové přátele a přátele přátel jejich přátel se časem seznámil s lakotským mužem jménem Tȟáȟča Hušté, Chromý Jelenec. Čtrnáct let poté spatřila světlo světa kniha Lame Deer, Seeker of Visions, která se rychle stala slavnou a překládanou, mimo jiné i do češtiny (Paseka, 2004, překlad a doslov Josef Porsch). Svědectví o životě indiánského dítěte, chlapce, mladíka, muže a starce si, pokud jde o dramatický děj, nezadá s životem Richarda Erdoese. Internátní škola pro indiánské děti, kde se člověk nejen nenaučil číst a psát, ale ani mluvit anglicky. Krádeže aut, členství v indiánské policii, vězení, malování reklam, ježdění rodea, pasení ovcí, pašování alkoholu, služba v americké armádě, cesta do Evropy, ženy, drogy, chudoba... ani při tak dobrodružném životě nezapomínal Jelenec na duchovní stránky života a rozvíjení vlastních psychických sil. V době, kdy Erdoes knihu psal, byl Lame Deer uznávaným svatým mužem a kniha, kterou spolu vytvořili, je - i přes úpravy, které v Jelencově vyprávění Richard musel udělat a přes to, že ne všechno nám může připadat pochopitelné - obrazem nepokořitelné svobody, umění žít a cítit, daru zachovat si humor a naději i v těžkých chvílích.
"Myslím, že bílí se už tak bojí světa, který vytvořili, že ho nechtěji ani vidět, ani cítit, ani čichat, ani slyšet. Cítit déšť nebo sníh na tváři, být ztuhlý v mrazivém větru a pomalu roztávat u dýmajícího ohně, vyjít z rozpálené potní lázně a skočit do ledového proudu, to jsou věci, které ti dávají pocítit, že žiješ - ale vy už nic z toho ani nechcete. Žijete v krabicích, kde necítíte horko léta ani chlad zimy. Žijete v těle, co už nemá ani svou vůni, slyšíte zvuky z hi-fi věže, místo abyste poslouchali zvuky přírody. Koukáte na herce v televizi, který předstírá nějaký zážitek, a vy sami už nic neprožíváte."
Nadpis článku je citátem z knihy. Já už mluvila s kdekým, ale s orlem ještě ne. :)
OdpovědětVymazat