Život je takový, jaký si ho uděláš.

Zprávy francouzského televizního kanálu předevčírem ukazovaly vyhublé Zimbabwany, sbírající pod stromy plané ovoce. Zimbabwe prý trpí nedostatkem a finanční nedostupností potravin.

Znovu jsem si vzpomněla na svoje dávné kamarády, Roberta a Viktora. Ten můj aerogram už si asi nepřečtou. Buď ho česká pošta zašantročila jako nevyplacený (viz článek ), nebo ho ztratila ta zimbabwská, možná se kluci přestěhovali, zemřeli, nemají na poštovné... Kdo ví? Představovala jsem si, jak někde sbírají pláňata pod stromem, a bylo mi těžko z představy, že ani nemám, jak je kontaktovat.

Ten rukopis jsem poznala hned z dálky.

 

"Dopis až z Kanady?" studoval Choť zpáteční adresu na obálce vytažené ze schránky.

 

"To není z Kanady," mám tu adresu zažitou i po letech: "to je Canaan, v Harare, v Zimbabwe," vzala jsem si od Chotě list a začetla se do něj už na chodníku.

 

Robert píše, jak je šťasný, že jsem zase na světě, že nečekal, že o mně ještě někdy uslyší (není divu, po patnácti letech mlčení) a že i jeho maminka (ano, ta, co mi posílala pletené dečky) má z mého znovuobjevení radost. Těch patnáct let Robert shrnul do čtyř stránek hustě popsaných energickým rukopisem a uvedených slovy (snad jako odpověď na mou otázku, zda pro něj můžu něco udělat): "Život je cesta, Sestro, a je takový, jaký si ho uděláš."

 

V době, kdy jsem mu přestala psát, Robert končil střední školu ("I must pass my exams with flying colours,"* stálo tehdy v jednom z jeho vzkazů) a pak (myslela jsem), se učil automechanikem. Jenže u toho nezůstalo. Robert vystudoval automobilové inženýrství - přesně v době, kdy zimbabwská ekonomika začala vstupovat do své nejhlubší krize. Aby vylepšil šance na svou zaměstnatelnost, pořídil si čerstvý inženýr řidičské oprávnění ke kamionům. V roce 1992 se oženil... a v roce 1993 ho nutnost uživit manželku a novorozeného syna vyhnala do Konga. Tam se mladému otci podařilo sehnat slušně placené zaměstnání v oboru, který vystudoval. Materiální idylka vydržela několik let. Pak Roberta z Konga vyhnala válka ("Rwanďané a Burunďané přicházeli do Konga. Konfrontace s rebely by znamenala smrt.") zpátky domů. Zůstal bez příjmu a bez práce v zemi, kde inflace ničila platy "šťastlivců", kteří vůbec měli nějaké zaměstnání. Tak jako další zoufalí Zimbabwané, i Robert požádal o jihoafrické vízum, a dostal ho. V Jižní Africe ale zjistil, že bez pracovního povolení legální práci nesežene. Zůstal v cizí zemi bez peněz a bez naděje, s tísnivými vzpomínkami na rodinu v Zimbabwe, která na jeho příjmech závisela.

 

Bez "papírů" měl automoblový inženýr co dělat, aby uživil sám sebe; dělal kdeco, včetně zahradničení. Pak se ale karta obrátila a on konečně zúročil svou předvídavost: setkal se s člověkem, který mu nabídl místo řidiče kamionů. To byla práce, ke jejímuž provádění jihoafrické úřady žádné povolení nepožadují.

 

Robert, bývalý premiant třídy a absolvent univerzity začal jezdit s kamionem. Po čase koupil, pro své vlastní podnikání, minibus a náklaďáček. ("Při téhle práci se mi podařilo investovat a trochu prosperovat.") Stále zůstává zaměstnancem velké jihoafrické firmy a sní o tom, že si jednoho dne pořídí vlastní velký kamion.

 

Když jsem dočetla až sem, nepochybovala jsem (a nepochybuji), že se mu to - pokud do hry nevstoupí nějaká další katastrofa - jednoho dne podaří.

 

A zároveň jsem si svatosvatě slíbila, že si nikdy, nikdy nebudu naříkat na okolnosti a prohlašovt, že něco "z objektivních důvodů" nejde. Díky Bohu za Roberty,  kteří nejen slovy připomínají, že (opět citát z dopisu): "where is will, there is a way".**

 

Otázku z mého minulého dopisu (položenou pod vlivem televizních a novinových zpráv o hladomoru v Zimbabwe), zda ode mě Robert nepotřebuje nějakou pomoc, adresát přešel mlčením.

 

Mám asi štěstí, že se neurazil. 

 

* musím mít výborné výsledky

** když se chce, jde všechno