Chudák Kristuspán z Bomby

"Bratři, nechte mě, ať ho zabiju, prosím vás o to; nechte mě, ať vás zbavím toho zatraceného velebníčka, toho bělocha, co nám přinesl jenom neštěstí! Prosím vás, bratři, nechte mě, já toho špinavého lotra zašlápnu levou nohou, ať už je od něho navždycky pokoj! Co nás sem přišel otravovat do naší země, řekněte? Chcípal tam doma hlady, přivalí se sem, my ho živíme, podarujeme ho pozemky, on si postaví krásné domy z peněz, které mu dáváme, a dokonce mu půjčujeme na tři měsíce naše ženy. Ale jemu to pořád ještě není dost, nakonec nám bude zakazovat tancovat! Div nás nepřijde vyhodit z našich domů, aby si je přivlastnil, a on to ostatně stejně dřív nebo později udělá, já vám to povídám! Ne, jen se na to podívejte, já vám povídám, že toho zasranýho velebníčka zabiju! Vlastní rukou mu ty vousy voškubu."

... Zůstali jsme tak stát dlouhou chvíli. Potom otec představený promluvil: Já," řekl, "já pro vás nejsem běloch. Já pro vás nechci být žádný běloch. Chci jenom,  abyste pochopili, že nemůžete takhle tancovat první pátek v měsíci, protože Pán Ježíš..."

 

Náčelník se uchechtl:

 

"Já ti kašlu na první pátek v měsíci i na všechno to ostatní! Pán Ježíš, pán Ježíš... však to byl taky běloch! Však bych ho taky s chutí rozšlápnul levou nohou! Jo, pán Ježíš, pán Ježíš, copak já ho znám?  Chodím ti já snad něco vykládat o mých předcích? Já ti na toho tvýho pána Ježíše kašlu! Kdybys věděl, jak já na toho tvýho pána Ježíše kašlu! Kdybych tě aspoň mohl jenom na chvilku vytahat za uši, abys je měl ještě kpánek červenější... Pán Ježíš, pán Ježíš... Otravné štěnice jste všichni!..."

 

Mylím, že byl opilý. Není možné, aby někdo takhle mluvil v normálním stavu. Potom odešel zpátky do domu; drmolil přitom pořád mezi zuby kletby a nadávky na pána Ježíše.

 

Vtom promluvil jeden mužský a řekl důstojnému otci představenému:

 

"Důstojný pane, já nejsem křesťan, nikdy jsem nebyl pokřtěný a myslím, že taky nikdy nebudu; ale přesto věřím, že Bůh existuje. Chtěl bych se tě zeptat jenom na jednu věc. Představ si, že by dneska tancovali běloši a ne my. Představ si, že bys byl taky nedaleko té jejich tancovačky. Šel bys jim taky rozdupat ty jejich trumpety a kytary? Řekni docela upřímně, důstojný pane!"

 

Otec představený se na chvíli zamyslel a potom odpověděl: "Ale já jsem do téhle země nepřišel kvůli bělochům. Já jsem sem přišel kvůli vám, kvůli černochům. Běloši, po těch mi nic není. Běloši jsou také zlí a přijdou do pekla jako všichni špatní lidé."

 

"A co my?" zeptal se ten muž.

 

"Vy," odpověděl otec představený, "vy můžete snadno přijít do nebe. Tak málo vám k tomu chybí, abyste přišli do nebe; stačilo by tak málo. A právě proto mám největší zlost, že by vám stačilo tak málo, abyste se dostali do nebe..."

 

"Co například, důstojný pane?"

 

"Například abyste přestali tančit."

 

"Ale co bysme potom dělali, důstojný pane, kdybysme netancovali? Co bysme potom místo toho dělali?"

 

"Mohli byste se modlit k Bohu, velebit ho."

 

Zůstali všichni zticha a zvědavě se po nás dívali.

Měsíční světlo se řinulo po vlnitém plechu jako hustý olej.

 

 

Alexandre Byidi Awala se narodil v roce 1932 v Akometanu, vesnici ležící půl stovky kilometrů od kamerunského hlavního města Yaoundé. Pro svou otevřenost byl vyloučen z misijní školy, ale studia se mu podařilo dokončit a v roce 1951 pokračoval ve svém vzdělání ve Francii.

 

Publikován už od začátku padesátých let, proslulost získal až v roce 1956, kdy pod pseudonymem Mongo Beti vydal skandální novelu Chudák Kristuspán z Bomby (Le pauvre Christ de Bomba), ze které jsou ukázky v tomto článku. Maupassantovsky laděný příběh, vyprávěný mladým naivním ministrantem, sluhou misionáře, si ohledně působení koloniální správy a misií ve střední Africe nebere servítky. Román byl proto kamerunskou koloniální správou zakázán.

 

 

"Křesťané v Bitié si často berou druhou ženu. Tak proto asi bylo před chvílí u zpovědi tolik žen a dětí a tak málo mužů. Ale však i ti přilezou všichni ke křížku, až je stihne pomsta Boží. No jo! Jen aby tady tu silnici začali doopravdy stavět... Ale určitě jsem včera nepřeslechl, pochopil jsem správně, co  o té silnici říkal včera administrátor; doopravdy se bude stavět. Dnes ráno mi to šťastné tušení důstojný otec potvrdil. Když jsme odcházeli z Koty, šel otec představený s námi a sám si tlačil kolo; když už jsme byli kus za vesnicí, řekl Zachariášovi:

 

"Víš, Zachariáši, možná, že se tady bude stavět silnice." A přitom se na Zachariáše po očku podíval.

 

"Jo?" řekl na to kuchař.

 

"Ano, včera mi to svěřil mladý administrátor."

 

V první chvíli na to neřekl Zachariáš nic. Viděl, jak po něm důstojný otec mrkl, ale patrně to nepochopil. Zdálo se, jako by uvažoval, a potom prohodil:

 

"To je moc dobře, důstojný otče. Tenhle kraj přece silnici potřebuje jako sůl, když je tu tolik lidí a tolik kakaa." Nic lepšího ho nenapadlo říct!

 

"Ale to je přece velké neštěstí," pokračoval tec představený.

 

"Neštěstí? Jak to, neštěstí?" namítl Zachariáš. "Důstojný otče, ty se asi bojíš, že zbohatnou, viď? Protože když tu bude silnice, tak určitě zbohatnou."

 

V očích jako by se mu mihl vyzývavý záblesk. Důstojný otec představený vedl kolo, Zachariáš šel po jeho pravé straně a já po levé. Nemohl jsem se dočkat, co na to důstojný otec představený odpoví, protože jsem byl zvědav, jestli má z té silnice taky takovou radost jako já.

 

"Copak to nechápeš?" odpověděl otec představený. "Přijdou je vytáhnout z domova, svážou je dohromady jako stádo dobytka, odvedou je na staveniště a tam budou muset od rána do večera pracovat ve slunečním úpalu. Copak tohleto není neštěstí?"

 

"To je pravda, důstojný otče, na to jsem nepomyslel. Než budou tu silnici mít, to si teda doopravdy něco užijou. Na mou duši, jak jsem na tohleto mohl zapomenout..." na chvíli se zamyšleně odmlčel a potom pokračoval:

 

"Viděl jsem, jak lidi pracovali na silnici z Mandingu do Zomby. To teda bylo strašné, důstojný otče, na mou duši strašné. Umírali jako mouchy. Ostatně na to se určitě pamatuješ taky, důstojný otče. Několikrát za den jsi tam jezdil  na motorce, protože tam spousta lidí umírala a všichni se chtěli před smrtí vyzpovídat nebo dát pokřtít; a tak jsi tam několikrát za den jezdil na motorce. To už se na to nepamatuješ?"

 

"Ale ovšem, Zachariáši, ovšem že ano!"

 

Pak už byli oba dva zticha a šli mlčky vedle sebe. Jejich podrážky klapaly na cestě v nepravidelném taktu a vypadalo to, jako kdyby se nezkušení malí kluci pokoušeli tlouci do tamtamu a přitom nedovedli vytvořit žádný rytmus. Kráčeli s očima sklopenýma na cestu a řetěz na kole důstojného otce vydával tiché praskavé zvuky, které v pravidelných intervalech sílily a slábly. Najednou Zachariáš promluvil a ani se přitom na otce představeného nepodíval:

 

"Důstojný otče, ty musíš být asi rád, moc rád, viď? Dosáhl jsi toho, co jsi chtěl, ne? Budou s nimi zacházet jako s dobytkem. Budou strašně nešťastní, a tak přilezou za tebou a budou ti říkat ´Důstojný otče, ty jediný jsi na nás dobrý, ty jsi opravdu náš otec. Odpusť nám, že jsme tě neuposlechli už dřív.´ Proč to nepřiznat, konečně přijdou zpátky, nemám pravdu?"

 

Ten Zachariáš se opravdu odvážil tohleto říct otci představenému! A hned nato se dal do smíchu."

 

 

Beti, živící se jako profesor na francouzských gymnáziích a ženatý s Francouzkou,  vydal ještě řadu dalších děl, která byla pro spisovatelův kritický postoj porůznu zakazována (prodej knihy "Pitva dekolonizace" zapovědělo samo francouzské ministerstvo vnitra a čtyři roky se táhly soudy o povolení šíření této publikace. Vydavatel a autor nakonec při vyhráli a "Pitva" se v roce 1976 dostala na pulty.)

 

Po návratu do Kamerunu čelil penzionovaný profesor policejní perzekuci a neúspěchům v různých druzích podnikání; v Yaoundé otevřel knihkupectví Knihovna černých národů a věnoval se rozvoji zemědělství.  Jeho knihy z té doby zůstávají stejně kousavě kritické a v roce 2001 spisovatel zemřel v doualské nemocnici na selhání ledvin, zatímco - stejně, jako hrdinka jeho knihy Perpetua a neštěstí -marně čekal na lékařské ošetření.

 

 

"Jaký je to ideální stroj, taková domorodá žena, malá poslušná černoška! Jen považte, nemusíte ho vůbec mazat. A nemusíte se ani občas chodit podívat jestli nerezví v té malé kůlničce, kam jste ji strčili. Stroj, jaký opravdu jinde nenajdete! Žádná údržba, stará se o sebe úplně sám, považte, úplně sám! A nemusíte se namáhat ráno ho vytahovat z garáže, kdepak, to byse byl hloupý! Přijde sám od sebe a řekne: ´dej mi nějakou práci!´Kdo by mohl přijít na lepší vynález?"

 

A po chvíli dodal:

 

"Nejhorší... rozumíte, nejhorší na tom je, že jsme si to vymysleli my. Domorodci sice na to přišli už dávno před námi, že jejich žena je ideální stroj; nejsou o nic hloupější, než my, musím vás vyvést z omylu, jestli jste si to myslel... Ale pak přijdeme my, poslové Ježíše Krista, my, hlasatelé civilizace. A co myslíte, že uděláme? Navrátíme ženě její důstojnost? Kdepak, to ne, to ne! Ne, my ji dál necháme otročit. Ale tentokrát pro nás...

 

A pak ještě dodal:

 

"Dřevařští podnikatelé, řečtí obchodníci, administrátoři... Ano, jak to řekl doktor Arnaud, opravdová sebranka. Ale na jednu část té sebranky zapomněl: na misionáře... Anebo o ní možná pomlčel jenom ze soucitu, z křesťanské lásky, protože se nás nechtěl dotknout... Dobrou noc, otče!"

 

"Dobrou noc, důstojný otče."

 

A šli si nahoru lehnout.

 

Jak je to všechno strašně divné!  Jen jednu věc bych moc rád věděl, co asi biskup rozhodne.

 

Měl bych hledět honem usnout. Zítra budu muset brzo vstávat, protože jsem teď na misii jediný boy..."

 

(Ukázky: Chudák Kristuspán z Bomby, Mongo Beti 1956. V překladu Luďka Kárla vyšlo v Praze r. 1964)