Slečno, vy byste se nám moc hodila!

Blogy jsou zvláštní věc; někdo vás nechá nahlédnout na zahrádku vlastního života, a vy vzápětí s úžasem zjistíte, že za plaňkovým plotem se na vás poťouchle culí vzpomínka,  o které jste už ani nevěděli, že jste ji na jednom ze svých záhonků kdysi pohřbili.

 

Dá se (cizím) blogem léčit zapomnění? Mozartovým koulím to jde skvěle. Aspoň v mém případě.

 

Nebylo mi tehdy víc, než jednadvacet nebo dvaadvacet let (a vypadala jsem ještě o dobré čtyři roky mladší). Měla jsem za sebou maturitu a praxi vychovatelky v družině a sotva jsem zakotvila jako sekretářka malé, ale úspěšné exportní společnosti.

 

Peníze mi chyběly vždycky, ale tenkrát zvlášť.  Měla jsem kamarádku - svobodnou a nezaměstnanou matku naprosto bez příjmu, bez ubytování, bez zaměstnání a bez nároku na sociální dávky, Dneska bych ji snad dokázala politovat... a pokrčit rameny. Před patnácti lety jsem byla odhodlaná udělat cokoliv, abych bližnímu v nouzi pomohla. Vlastně skoro cokoliv. Jisté bylo, že jeden plat z jednoho zaměstnání mi nestačí k tomu, abych kamarádku s robětem užvila.

 

V záplavě o polední pauze místo oběda čtených inzerátů, jimž mezi řádky prorůstal Herbalife, jsem zahlédla jeden slibný: "Hledáme mladé ženy pro práci hostesek, dobré výdělky, práce na VPP možná." stálo v něm.  V kanceláři jsem byla sama - zavolala jsem na uvedené číslo hned, už předem nervózní z toho, že mi určitě řeknou, že už žádné hostesky nepotřebují...

 

"A kdy se můžete zastavit?" tázal se mě mužský hlas ve sluchátku.

 

Téhož odpoledne jsem klopýtala rozkopanou ulicí na pražském Strahově. Studený vítr mi obmotával sukni kolem kotníků, takže jsem vpřed spíš přepadávala, než šla, a v blonďatém drdolu - dost pevném na to, aby ho nerozfoukal ani prosincový vichr - se mi rozpouštěly sněhové vločky.

 

V přízemí administrativní budovy bylo příjemné světlo a teplo. Milá recepční mi ukázala směr a já za chvíli stanula ve dveřích... za nimiž se mi svým obdivuhodným chrupem chlubil obrovský vlčák.

 

"No tak, Baltazare!" okřikl vrčícího giganta vousatý chlápek v umolousané košili a mírně se nadzvedl ze židle, snad aby přeskočil stůl (doufala jsem) a zasáhl v případě, že by se Baltazar rozhodl splnit své výhružky a posvačit mě.

 

"Vy jdete na ten pohovor, žejo? Tak se tady posaďte," ukázal na židli, téměř neviditelnou mezi stohy krabic a papírů,  "a vyplňte tohle," podal mi ze stolu list papíru.

 

Jméno, příjmení, věk, číslo konfekce, telefon... Kraj formuláře zdobil, jako nějaká abstraktní dekorace, mastný otisk něčího prstu.

 

"A máte tak představ, co byste dělala?" položil zkusmou otázku můj zkoumatel, když jsem mu vyplněný arch vrátila.

 

"To snad ano, už jsem hostesku dělala," odpověděla jsem a chystala se dodat něco  o praxi z výstav a veletrhů, když vtom mě přerušil:

 

"Víte, my jsme původně chtěli zprostředkovávat služby hostesek. Ale o to není zas takový zájem, víte, tím bysme se neuživili, takže jsme se rozhodli spojit to se službami společnic."

 

Odmlčel se. Když jsem nic neříkala, navázal po chvíli:

 

"Je to naprosto bezpečné, escort servis, všechno pod dohledem. Klient by si vás vybral, náš člověk vás doveze autem na místo a počká tam na vás. Nemusíte se ničeho bát!"

 

Baltazar znovu obnažil dásně.

 

"Já si to rozmyslím a dám vám vědět," špitla jsem.

 

"Určitě, budeme se těšit,"  vstal vousáč. Bokem zavadil o hromadu na stole ledabyle navršených složek a ty se s šustivým klapáním rozprostřely po zašlapaném linoleu.

 

Minula jsem naježeného Baltazara, prošla dlouhou chodbou k recepci a ven do větru, těsnajícího světlo pouličních lamp do trychtýřů ze sněhových vloček.

 

Zdálo se mi teď nějak přívětivější, to počasí.

 

----------------------------------------------------------------------

 

O týden později mě začaly pronásledovat telefonáty: "Dobrý den, já volám ze společnosti XWZ, tak jak jste se rozhodla? ... Vy jste říkala, že se nám ozvete... Finančně by se vám to vyplatilo.. Víte, upřímně, jste jedna z nejlepších kandidátek..." .

 

Zvláštní. Podle fotografií z té doby vím, že jsem nebyla ošklivá... vzdor všem svým snahám. V mém šatníku se nenacházela (a nenachází) sukně kratší, než po kotníky. Byla bych na sebe nevzala nic, co se nedalo zapnout až k ohryzku (kam, až na poslední knoflíček,  jsem taky všechny halenky důsledně zapínala) a nemělo rukávy končící dva centimetry pod zápěstím. Vlasy jsem si česala do drdolu ve stylu 60. let a vůbec jsem se po většinu času podobala chovance klášterní školy.

 

Páni podnikatelé zřejmě počítali s klientelou bizarních zálib...