Z listopadového deníčku šílené matičky

Chvála školce!

Po třech měsících docházky staršího dítěte do mateřské školy jest mi konstatovat, že stydlivý potomek sice stále ještě odmítá zdravit dospělé osoby, ale jí příborem(!), sám si zapne zip, složí šaty na hromádku, rozpoznává barvy (podezírám ho, že je znal už dávno, ale bránil se přistoupit na hru "jaká je to barva?") a hlavně, hlavně... ve školce po obědě SPÍ  a dokonce se na odpolední odpočinek těší!

 

Kdo četl článek o neslavném konci docházky téhož potomka do jeslí, ten ví, jaké urputné boje jsme ohledně odpoledního spánku podstupovali.

 

 

Ještě před nástupem do školky se samo dítě opakovaně ujišťovalo, jestli v téhle školce opravdu "nemusí spát" a já, sama ujištěna paní učitelkou, jsem dítěti potvrzovala jeho naděje (a ne že bych moc věřila, že dítko bude ve školce zůstávat i po obědě - při jeho averzi k poobědnímu ulehnutí). Jenže školkové paní učitelky jsou kouzelnice  , dítě neřeklo ani "popel" a už druhý den svého odpoledního pobytu v předškolním zařízení klidně usnulo. Nádhera!

 

Aspoň něco tedy funguje.

 

V jiných oblastech života je to o trochu horší: Choť je stále ještě přestupníkem a nezdá se, že by se na tom v dohlednu mělo něco změnit. Kterak Choť žádal o nový cestovní pas, kterak během vyřizování jeho žádosti byly zavedeny biometrické pasy, stávající žádosti (včetně Choťovy) zrušeny a žadatelům nařízeno, aby - rok poté - vyjeli odevzat své biometrické údaje do Německa, jsem už psala v říjnovém Deníčku.

 

Kdo to v termínu nestihl do Německa, má teď ještě možnost v Paříži (a, jak se ukázalo po dalším telefonátu, taky v Miláně, Madridu, Abidžanu nebo Džiddě). Ovšem jak se do Paříže dostane Choť, který už dva a půl roku (jak se ukázalo po kontrole dokladů) nemá pas?

 

Velvyslanectví Senegalu v Berlíně poslalo Choti řádně orazítkované potvrzení o tom, že o pas žádal. Že jeho žádost byla zrušena a teď, o rok později, musí Choť pro pas osobně mimo ČR. Teoreticky by takové potvrzení prý mělo být dostačujícím dokladem pro žádost o český cizinecký pas.

 

Žádost se Choť pokoušel podat několikrát. Poprvé mu řekli, že cizinecké pasy nedávají, ale může obdržet měsíc platný Cestovní průkaz pro cizince, se kterým smí do Francie vyjet taky. Akorát se s ním už nevrátí: "To si dojede do Francie, tam si vyřídí ten svůj pas, pak požádá o české vízum na české ambasádě - ať si s sebou vezme víc peněz, protože to taky něco stojí a chvíli to trvá - a pak se teprve může vrátit."

 

S představou toho, jak se zase někde něco zasekne, Choť zůstane ve Francii bez papírů, bez peněz a my v Česku nejspíš na ulici (protože rodičovský příspěvek bych měla tak na půl nájmu), jsme volali na francouzské velvyslanectví. Ejhle: obavy byly zbytečné, s cestovním průkazem Choť do Paříže vůbec nepojede, protože Francie takový doklad neuznává. Musel by mít buď svůj (senegalský) pas, nebo český cizinecký, platný aspoň tři měsíce od data vstupu na území.

 

Dokonce i mail mi o tom napsali.

 

E-mail jsem vytiskla. Zanesli jsme ho na cizineckou policii jako důkaz, že s cestovním průkazem Choť do Francie nemůže a že bychom tedy přece jen rádi podali tu žádost o cizinecký pas, kterou od nás minule nechtěli přijmout.  Milá praporčice, se kterou jsme toho dne mluvili, odvětila, že vyplněnou žádost o pas od Chotě stejně nepřijme, neb se nejdřív musí poradit s nadřízeným. Ať přijdeme pozítří dopoledne, mimo pořadí, abychom nečekali. Že za ty dva dny zjistí, co a jak, a kdyby náhodou nebyla v kanceláři, ať si ji necháme zavolat.

 

"Dát si paní praporčici zavolat" jsme se o dva dny později pokoušeli od čtvrt na deset do půl jedenácté. Pak mi došla trpělivost a vyzvedla jsem pořadové číslo, odhodlána domáhat se řešení na komkoli. Krátce poté se paní praporčice ukázala na chodbě, pozvala nás do volné kanceláře... a vysvětlila nám, že Choť nemá na cizinecký pas nárok (pro ilustraci zde cituji kousek zákona: Cizinecký pas vydá policie na žádost cizince, ktery v ČR pobývá na základě povolení k trvalému  pobytu, nemá platný cestovní doklad a doloží, že si jej jiným způsobem nemůže opatřit."), protože byl povinen si vyřídit pas své země v době, kdy mu ještě platil ten původní.

 

Na mou námitku, že o vyřízení pasu své země se choť marně snaží už skoro dva roky, se mi dostalo odpovědi, že to jaksi "není chyba cizinecké policie, že pán je občanem Republiky Senegal." A doplnila: "Já jsem se na to ptala vedení a řekli mi to, co jsem vám už říkala minule: my mu můžeme vydat ten cestovní průkaz na měsíc a s ním ať si to vyřídí. Ať napíše na ambasády všech zemí, kde mají zastoupení a uvidíte, co mu řeknou."

 

Vysvětlila jsem paní už po několikáté, že ambasáda, která bere otisky prstů na pas, je v Evropě jen ta ve Francii (to jsme ještě netušili nic o Miláně a Madridu... i když pochybuju, že Itálie či Španělsko uznávají interní dokumenty ČR) a že Francouzi už mi jednou psali (a já to policii předložila), že s pouhým cestovním průkzem k nim nikdo nesmí. 

 

 

"No tak ať udělá nějakou plnou moc a někdo ať mu tam ten pas vyřídí," poradila mi paní praporčice. Potlačila jsem chuť ječet a jen jsem se paní zeptala, jak by asi Choť mohl ve Francii předložit společně se zplnomocněním své prstíky, když nebude osobně přítomen?

 

To už je jeho věc, jak si to zařídí," dozvěděla jsem se, "my mu ten pas dát nemůžeme, to by bylo proti zákonu a my proti zákonu postupovat nemůžeme."

 

"Dobře," pravila jsem po hlubokém nádechu, "ale žádost od nás snad přijmout a teprve potom ji řádně, oficiálně, písemně zamítnout, to snad můžete?"

 

To můžeme," řekla ta dobrá žena, "ale nemá to smysl. Vy teď zaplatíte 600, my to převezmeme, pak to budeme dva měsíce řešit, pak pozastavíme řízení, dokud nedodáte chybějící doklady (?), pak to zamítneme a pak si můžete podat odvolání. Potom to půjde do Prahy a tam se to rozhodne." Aspoň upřímná že byla...

 

Choť se znovu ujistil, jestli jsme tedy pochopili správně, že tu žádost skutečně můžeme podat, a paní se k němu natáhla: "Vyplňte si tenhle formulář..." . Unisono jsme zvolali, že už ho máme dávno vyplněný a chystali se jí ho včetně všech příloh předat, když nás zarazila: "Já spěchám, dojděte si pro pořadové číslo a podejte si to u kolegy."

 

Pořadové číslo, to předchozí, jsem naštěstí nevyhodila. Ve tři čtvrtě na jedenáct už se našemu mladšímu dítěti čekání natolik zprotivilo, že nebylo možné s ním nadále setrvávat v prostorách úřadovny. Vynesla jsem ječící dítě ven a ještě předtím naléhavě instruovala Chotě, nechť žádost podá za každou cenu, o ničem nediskutuje a nedá se odbýt. 

 

V jedenáct Choť přišel na řadu. Usadil se prý v kanceláři a odmítal se nechat vypakovat, i když mu říkali, že soudně ověřený překlad dopisu z ambasády nestačí a Choť musí přiložit dopis nový, kde bude stát doslovně, že mu pas "nikdy nedají".

 

Nedal se vyhnat, ani když mu strážci zákona domlouvali, že zbytečně vyhazuje šest stovek za kolek, protože za ty peníze prý mohl někomu zaplatit benzín, aby ho načerno převezl přes hranice ("to vás kontrolovat nebudou, když pojedete v autě, a i kdyby, nic se vám nestane, když máte v ČR trvalý pobyt..." No jistě, nic se mu nestane, jen ho na pár týdnů nebo měsíců zavřou, bude platit pokutu, náklady na vyhoštění do ČR, nejspíš přijde o práci a pas mít stejně nebude... v podstatě samé maličkosti.) 

 

Choť trval na tom, že žádost podá, asertivně reagoval, že je mu jedno, že ji zamítnou, ale že ji zkrátka CHCE! MÍT! PODANOU! ...

 

A pak do hry vstoupila další policistka, ktrá zvolala, že "to je přece ten z té televize," chlácholila Chotě, že ví, že on není žádný terorista (?) a že si brněnských černochů musejí vážit (?), že Choti s pasem pomůže... a když se tedy Choť pokusil předat žádost jí, sdělila mu, že už je bohužel dvě minuty po dvanácté a pracovní doba cizinecké policie skončila. Marně se jí Choť ptal, jestli by nějakou roli nemělo hrát třeba to, že on se tu žádost někomu pokouší vnutit už od půl jedenácté; paní pravila, že hrozně spěchá a ať Choť přijde za týden, ona že se podívá, co by se s tím dalo dělat.

 

Další týden tam Choť šel sám... aby se dozvěděl, že cizinecký pas je jen pro politické uprchlíky (zřejmě nějaká "interní směrnice"?), takže žádost od Chotě policie ani nepřijme, protože to "stejně nemá cenu". Formulář si tedy paní nakonec vzala, ale přeškrtla slova "cizinecký pas" a učinila z něj formulář žádosti o cestovní průkaz (ano, ten, s nímž Choť nemůže vycestovat). Přitom žadateli vysvětlovala, že francouzská ambasáda tomu nerozumí, protože ona (paní na policii) si je úplně jistá, že ta zmiňovaná bumážka k vycestování do Francie bohatě stačí.

 

 

Z francouzského velvyslanectví zatím už přišel oficiální, orazítkovaný dopis o tom, že cestovní průkaz pro cestování do Francie nestačí. Ovšem nevím, kdy bude Choť mít příležitost ho policii předložit, protože žádné další datum schůzky nebylo určeno ani přibližně...