Sloni v soumraku

Anne se vymrštila z křesílka rychlostí, o níž nedoufala, že by jí byla schopná. Byla o hlavu větší, tyčila se nad ním jako obryně, rudá, zpocená, s pláčem na krajíčku. Ach Bože, jak ho nenávidí, toho skrčka, toho slizouna, toho lidského červa! Všechno, co k němu cítila, co od něj očekávala, veškeré naděje, které v něj vkládala, to všechno se obrátilo naruby, jako když si svléknete rukavici.

Nemilovala ho jako muže, to rozhodně ne, nemalovala si, jak se budou ruku v ruce procházet při měsíčku, jak budou společně vychovávat děti. Npatřil k objektům, na které Annie toužebně a smutně hledívala. Nepokoušela se hádat, jak to umí v posteli.

A přece chirurga MILOVALA! Milovala ho jako trosečník ostrov. Jako beduín oázu. Milovala v něm všechny chlapy, kteří ji budou milovat (a že jich bude na každý prst deset!), až s ní bude hotový.

A teď se to náhle obrátilo naruby, jako když si chirurg stáhne rukavici. Anne toho chlapa NENÁVIDÍ. Chce, aby NEBYL. Chce, aby PŘESTAL EXISTOVAT. Touží ho zardousit Tyčila se nad ním jako Ararat, jako bohyně pomsty. Chirurg se sesul zpátky do křesla."

 

Iva Pekárková je u nás natolik známá, že pro tentokrát vynechám představování autora a věnuji se výhradně knize.

 

 

Sloni v soumraku jsou příběhem starší Britky, nemilované, opuštěné, sexuálně a citově neuspokojené, frustrované nudným životem a marnou touhou po fyzické kráse (vlastní i mužské), a neúspěšného maturanta Amadoua z kmene Fulbů, městského mladíka a "budižkničemy", který se naučil využívat erotické vyhladovělosti evropských (sexuálních) turistek.

 

Když se cesty stárnoucí dámy, snažící se zachytit poslední příležitost "žít", protnou s cestami mladíka na prahu dospělosti, pokoušejícího se zachytit jakoukoli příležitost, začíná všední, banální příběh... který je ale popsán krásným jazykem, ve svěžích barvách a velice nebanálně.

 

Naivní turistka uvěří v lásku muže o víc než čtvrtstoletí mladšího, provdá se za něj a odveze si ho do Evropy. Následuje rozpad manželství a brzo poté, jako důsledek pomsty zhrzené manželky, mladíkova deportace. Tenhle rámec stačil k tomu, aby autorka na necelých dvěstěpadesáti stranách zasvěceně, ale zároveň nenápadně a čtivě rozebrala příčiny a důsledky chování obou aktérů, důsledky africké urbanizace, ženskou obřízku (a důsledky jejího zákazu), iluze které v Evropanech (a Evropankách) vzbuzují média, sexuální turistiku, vzájemné využívání (a pokusy o něj), neočekávané pocity stesku po domově, které přepadají emigranty, kulurní a mezilidské neporozumění, legální i ilegální emi-/imigraci, vztahy mezi imigranty samými...

 

Přes drobounké nepřesnosti (třeba údaj, že vztah k vodě se u Senegalců záleží výhradně na kmeni, takže Serrerové jsou kmenem rybářů a Wolofové si na moře moc nepotrpí - což ve skutečnosti /možná kromě Lebouů a Fulbů/ - není tak jednoduché, protože Serrerové jsou i pouze vnitrozemští rolníci a při pobřeží se nacházejí celé vesnice wolofských rybářů, nebo že Fulbům dělá potíže vyslovit "h" na začátku slova, nebo že Senegalci říkají moři - pokud se něj vydávají s úmyslem ho přeplout - "řeka"), a tvrzení, která mě překvapila naprostým rozporem s mou vlastní senegalskou zkušeností (že černocha v Dakaru bez doprovodu bělošky nepustí na úřady a ke vchodu na letiště, že bělošky v doprovodu černocha si nevšímají žebráci nebo že ostraha letiště LSS je vyzbrojena mašinkvérem), a přesto, že z některých erotických pasáží se mi dělalo trochu nevolno (což ale bude nejspíš moje chyba, protože odjakživa snáším líp naturalistické popisy uřezávání hlav než naturalistické popisy milostné předehry) mi Sloni v soumraku zůstanou v paměti jako (bohužel) realistická kniha, která nápaditým a vtipným způsobem popisuje to, co by jinak bylo spíš k pláči.

 

"Pochopil, že se stal erotickou pomůckou. Pochopil, že je kurva. A pokud to chcete vědět, bylo mu to fuk.

Baví ho to ještě? Anebo je to víc a víc jenom nudná povinnost, nezvykle intimní výdělečná činnost, ztížená navíc faktem, že v téhle situaci, za těchhle podmínek si Amadou nemůže stanovit cenu. Musí jen doufat, že materiál, na který narazí, si bude vážit jeho kvalit, že pochopí, oč tady jde.

Takhle to bude už nafurt.. přesněji řečeno, dokud moc nezestárne. A v tomhle byznysu, jak slýchal, jsou i třicátníci přestárlí.

Anebo dokud nechytí nějakou odpornou pohlavní chorobu - ne, ne AIDS, toho se nebál, to není vidět na kokotu... Ale šeredný herpes, bradavice, skvrnitý tyfus na ptáku, prostě něco na první pohled nápadného, co ženskou s půl mozkem v hlavě odradí. Teda ne že by Tubabanky měly půl mozku v hlavě. Sexuálně přenosných chorob se obyčejně vůbec nebály, a i ty nejúzkostlivější, ty, co si s sebou přivezly kondomy té jediné (západní) značky, které důvěřovaly, se v průměru tak napotřetí nechaly přesvědčit - a dělaly to naostro s větším zápalem než dámy, které by nikdy nenapadlo vézt si na dovolenou profylaktika.

Je Amadou šťastný? Je zklamaný životem? Je ublížený a plný vzteku? Bolí ho vzpomínky na minulost? Děsí se budoucnosti? Nebo v ní chová, stále ještě, nerealistické naděje?"