Francouzské satelitní programy byly podrobnější - na Haiti prý prakticky nezůstal kámen na kameni, k lidem ve Fort Au Prince se nemůže dostat žádná záchranná technika, protože spadla i hasičská základna a všchno zůstalo uvnitř, univerzita doslova pohřbila celou jednu generaci haitské inteligence (tedy tu vzácnou slaboučkou vrstvu), a nemocnice, které nejsou zničeny zčásti a už před zemětřesením na tom byly špatně, teď nemají vůbec nic, čím by mohly raněným pomoci. Ani elektřina nejde. Kdo byl vážně zraněn, pravděpodobně zemře - pomoc není možná. Vůbec.
Jeden francouzský program pozval několik Haiťanů a odborníků na cosi. Před kamerami padaly názory, že zemětřas možná napomůže ke změně. Že Haiti se všemi jeho předkatastrofickými hrůzami, kriminalitou a diktaturami může být budování od nuly jen ku prospěchu.
Seneweb zveřejnil působivé fotografie a konta humanitárních organizací, na které lze přispět z lecjakých míst světa. Senegalec, který pod článek napsal, že nejdřív by se mělo vybírat na povodňové škody v Senegalu, byl sepsut online: několik set tisíc mrtvých na Haiti a on mluví o senegalských povodních, které vytopily pár škol a zničily několika stovkám lidí domovy? No kde to jsme, prosímvás? Senegal pomáhal v Asii, měl by pomáhat i na Haiti. Mohl by poslat své záchranáře, domníval se kdosi další.
V blozích iDnes se dnes ráno objevil článek o zbytečných slzách pro Haiti. Mezi řádky a někdy i na nich říká, že Haiti si za svou situaci může samo a posílat teď cokoliv na pomoc je zbytečné.
V diskusi čtenáři (z nichž pravděpodobně nikdo živého Haiťana nikdy neviděl) s nadšením doplňují, že Haiťané jenom čekají, kdo jim co dá a vůbec, za dvě stě let si doma neudělali pořádek, tak dobře jim tak: teď tam mají zemětřesení a všechno jim spadlo! Měli si to postavit líp!
Také jsem asi nikdy neviděla živého Haiťana. Na Haiti jsem nebyla, a ač mám kamarádku na Barbadosu, Haiti mě nijak neláká ani když se netřese. Haitská politika mě nenaplňuje respekem. Ale stejně nemám dojem, že bych měla nad lidmi, kteří v jediném okamžiku přišli o všechno, co měli, moudře pokývat hlavou: "stejně byli k ničemu!"
Zdá se mi to podobné, jako bych při procházce kolem řeky zahlédla topícího se, a jala se ho vyptávat: "A zaměstnán, jste? A co volby, koho jste volil? Nerozumím vám... cože? A povězte, vy jste se neučil plavat? Ne? No tak to je ale, pane, vaše chyba," volala bych už k tiché hladině, spokojena sama se sebou a s tím, že jsem nemrhala silami na záchranu někoho, kdo si to nezaslouží.
(Jelikož si nemyslím, že bych měla právo hodnotit "záchranyvhodnost" kohokoli z Adamových potomků, ubezpečuji zde všechny potenciální utopence Svitavy i Vltavy, že případné záchranné akce nezahájím výslechem a lustrací.)
Jen mám pocit, že nevzácný přístup "podívám se, zda si bližní ve stavu krajní nouze mou pomoc ZASLOUŽÍ" nevypovídá o společnosti nic pěkného.
Ani reakce na návštěvu turecké holčičky u Růžků.
Paní Růžková, vědoma si toho, že muslimové nejedí vepřové, chystala dceřině kamarádce pohoštění, ale ouha: turecká holčička nejedla rybu! Paní Růžková nahonem sháněla kuře. Turecká holčička také nerada sýr, a tak paní Růžková namazala chleba marmeládou. A komentátoři pod článkem se rozvášnili i ve vzpomínkách: je nemyslitelné dávat hostovi něco víc (jiného) než domácím, host se musí přizpůsobit a nejí-li něco, řekneme mu, že to v pokrmu není.
(Lituji ty, kdo např s alergií na papriku navštíví takového ortodoxního "můj-dům-můj-hrad" hostitele a dostanou guláš, a zatímco hostitel je bude ujišťovat, že v guláši paprika není, už aby si pomalu volali záchranku.)
Pánem je domácí, nikoli host - myslí si komentující - a to nejlepší je jen pro domácí; host dostane nanejvýš svůj díl, a ještě ať je rád!
Slovanskou pohostinnost už u některých zjevně nahradilo "jáství" Západu.
Přitom ještě moji rodiče návštěvy milovali (i když se někdy ukázalo, že k soužití s návštěvou je třeba většího než malého množství diplomacie a trpělivosti), na každou se chystali snášením modrého z nebe a gruntováním celé domácnosti. Vodívala jsem domů zbloudilé turisty i "dopisovací kamarády", z nichž každý byl uvítán, uctěn a ubytován a pokud se choval slušně, i ve všem upřednostněn před domácími. Většina návštěvníků k nám proto chovala vřelé city a vracela se znovu, přinášejíc hodnotné dary :) .
Nebyly-li návštěvy z ciziny, několikrát týdně k nám zacházívaly na oběd moje spolužačky, tehdy ještě děti, a pro každou z nich maminka našla něco, co holčička určtě jedla. Kdyby byla některá z nich odmítla lívance (což se nestalo, protože "doma jez, co máš, jinde, co ti dají"), určitě by dostala knedlíky se zelím... nebo tak něco.
Choťovi krajané dávají člověku, v jehož domě dlí host, peníze nebo jídlo. Vědí, že hostitel má vyšší náklady, aby návštěvu náležitě uctil. Že správný hostitel je připraven přijít třeba na mizinu, aby ten, kdo mu prokázal čest návštěvou, u něj byl spokojen.
Lidé - a zvlášť ti, kteří se znají - by si měli dělat radost.
Nepřekvapí mě proto, když Choť přinese z obchodu tři kila krásných hroznů, z nichž dvě kila věnuje sousedům ("protože ty hrozny byly tak pěkné" /že by bylo škoda se o ně nepodělit/) - ač nejsou naši hosté.
Ale také mě nepřekvapí, když kvůli mně hostitel převrátí půl města vzhůru nohama, aby našel to, o čem si myslí, že mě to potěší.
Spokojenost hosta by měla být prvořadým cílem hostitele.
Jen se nám ta tradice nějak vytrácí... a slušnost je nazývána slabostí.
Ať už jde o milosrdenství, nebo o návštěvy.
Manzelko i ja se priznam,ze me je blizsi nas mestsky Klokanek,kteremu se s manzelem snazime pomahat,nez zemetreseni na Haiti.
OdpovědětVymazatAno,poslu DMS,ale tisice tam posilat nebudu.
Me je vzdy blizsi to-co je mi blizsi vzdalenosti.V zasade mas pravdu,jak o pomoci,tak o pohostinstvi pratel.
Taky nevaham,pokud nekdo neco nechce,neji-dat mu co mu chutna a ma rad :)).
A Chot moc mile prekvapil,muj muz sousedum nic nerozdava.:)
Hezky! Pěkně vášnivě napsáno.
OdpovědětVymazatTaky jsem z pohostinné rodiny.
Katastrofa na Haiti je samozřejmě větší hrůza než nedostatek peněz na dovolenou pro děti na horách nebo tak něco. Ta měřítka se opravdu někdy divně posouvají.
Cheo, ale já ani neměla na mysli, že by se měly posílat tisíce na Haiti... jen, že je zvláštní, že někdo váhá nad třicetikorunou, protože kdoví jestli si za to ti černoši nekoupí lízátko... a já tu na těch třicet korun dřu... a co, že tam teď nemají ani náplast! :/ A propos, myslím, že článek o tom, že je lepší pomáhat blíž, už tu kdysi byl ;) . Sousedům... nám sousedi taky rozdávají, ono je to vzájemné. :)
OdpovědětVymazatLiško, nojo... když já ty lidi někdy nechápu! :)
Ahoj Manzelko, dneska jsem byl doslova na roztrhani, ale nasel jsem si cca 2 minuty, abych take prevedl nemalou sumicku. Haitanu jsem videl zivych dost: v Americe, na sousedicich ostrovech i v Evrope. Vsichni byli v pohode, mili, ochotni... Od cest na Haiti mi vzdy zasveceni zrazovali, ale na samych hranicich jsem se do Haiti de facto podival take.
OdpovědětVymazatNedokazu si predstavit, ze bych si koupil novou kravatu, DVD nebo neco jineho..... a tem chudakum nic neposlal. A to nepatrim, doufam, mezi hejly, ktere kazdy oskube.
O Cesich si myslim, ze pomahaji, kdyz maji jistotu, ze si nikdo z jejich pomoci neodlomi. Ja se spis v tomhle pripade uvahou, ze cim vic dam na konci, tim vic na samem zacatku natece. Z Dominikanske Republiky, Kuby a okoli je na Haiti, co by kamenem dohodil. A renomovane organizace tam maji sklady, a z nich v tehle chcili pusti vse, o cem jsou si jisti, ze budou moci behem dnu zase doplnit. Kdo pomaha rychle, pomaha tim padem dvakrat.
Stale vice slysim, ze Cesko patri k cca 20 nejvice blahobytnym zemim sveta. Ja resim pocty svych kravat, investic do m2 podlah, zahrad, elektroniky, cingrlatek, opasku, hodinek... A ti chudaci resi, jestli budou schopni bez kvalitni vody a v dennich vedrech nezkazene potravy dodychat do konce tydne, a jestli ve studene noci nevydechnou naposled.
Kolonialisticka Francie je pripravila o lesy, Amerika jim tam pak dosazovala jednoho diktatora za druhym a mezitim drancovala za mizernych par centu prirodni bohatstvi a ucila korupci jejich politiky. Chudak Haiti a chudak Haitane. Stydim se za nektere sve spoluobcany, co hledaji duvody, proc si sami sobe omlouvat, ze nic nedaji a nepomuzou...
manželko mluvíš mi úplne ze srdce. Moc krásne jsi to napsala. Jestli se teda dá psát krásne o necem tak smutném...
OdpovědětVymazatVčera byla díky různým postojům vůči Haiti docela napjatá situace na jednom serveru (ProŽeny.cz).
OdpovědětVymazatJedna z přispěvatelek tam uveřejnila příspěvek ve smyslu \"je to tragédie, sedím u TV a brečím\". Nejsem zastánce takového přístupu, protože i když to samozřejmě tagédie je, emocionální výlevy před obrazovkou ještě nikdy nikomu nepomohly. Ale budiž. Pokud se díky tomu cítí sounáležitě...
Ovšem jiná se do ní opřela stylem \"Haiťané jsou neandrtálci\" a \"není to jen turistický ráj, tak co bychom jim přispívali na tu jejich chudobu\".
Vzniklo peklo.
Ztráta každého života je smutná věc, a taky trochu nechápu, jak \"si někdo může\" za přírodní katastrofu, jakou zemětřesení bezesporu je - pár jsem jich zažila, od malých drcnutí, které člověku jenom připomenou, že planeta pod našima nohama není zdaleka tak stabilní, jak bychom si přáli, po šílený hukot a třepající se barák. Nikdy jsem nezažila něco v takovém rozsahu, jako se stalo na Haiti. \"Moct si za zemětřesení\" je blbost nejvyššího řádu. Myslím, že ty asijské země si taky mohly za tsunami, tím pádem...
A k té pohostinnosti a sousedství - nemůžu si pomoct, ale u nás vždycky panovalo \"u nás doma, jako u tebe doma\". Tady jsou hrnečky, tady je lednice, tady je kafe, tady je jídlo, ber si čeho si srdce žádá. U mých kamarádů taky panuje \"máme něco dobrého, přijďte nám to pomoct sežrat\", popřípadě \"jasně, že ti pomůžu\". Je to pro nás naprosto normální stav a proto takové to \"jsi můj host, tak jsi mi vydán na milost a nemilost\" nechápu. To pak člověk není host, ale rukojmí...
Uf, no, muselo to ven :-)
nemuzu si pomoct, to je proste ceska klasika :]
OdpovědětVymazatmy na Haiti prispeli, stejne jako bychom cekali od sveta, ze prispeje na nas, kdyz by se, nedej Boze, neco stalo...