Z budovy, v níž pracovali, viděl přes silnici podlouhlé domy s vodorovnými úzkými okny, za kterými se pohybovala soustava lan, kabelů, popruhů, drátů, šňůr a kladek. Namísto miniaturních prosklených kabinek se na nich ale posunovala zavěšená a oškubaná bezhlavá těla kuřat, které důmyslné kladkostroje přemisťovaly z jedné části haly do druhé. Kuřecí mrtvolky se hýbaly v pochodovém rytmu, a kdykoliv se Václav podíval na mašírující kladkostroje a uviděl holou kůži spařených kuřat, měl pocit, že je šmíruje, přesto ale nedokázal oči z malých naháčů odtrhnout.
Středoškolský profesor Tomáš Zmeškal se už svým prvním románem Milostný dopis klínovým písmem vyhoupl mezi soudobé literární hvězdy. Milostný dopis získal cenu Josefa Škvoreckého, byl nominován i v soutěži Magnesia Litera a z pultů knihkupectví za čas zmizel.
Pokud toužíte nahlédnout do Zmeškalovy prvotiny, nezbývá, než se porozhlédnout v knihovnách či počkat na slibovaný dotisk - a čekání si zkrátit třeba četbou jeho druhé knihy, nazvané Životopis černobílého jehněte.
Ta vyšla vloni v nakladatelství Torst a na více než třech stovkách stran dává čtenáři možnost procházet životem s dvojčaty, vybavenými genetickým dědictvím české matky a afrického otce.
Obracela jsem stránky, na nichž Václav a Lucie dorůstají - stejné jako jiné děti, a přece někdy nucené do "jinakosti" - a přestože prvních pět nebo šest kapitol jsem bojovala se (silným) pokušením knihu odložit, nevzdala jsem se, a neželím toho.
Jak se dětští hrdinové knihy stávají dospělými (a staré postavy tamtéž ještě staršími, ba umírajícími), získává příběh další rozměry, odvíjí se v zákrutech a odkrývá věci, o kterých asi mnoho mých čtenářů ví svoje (ano, vy víte, které z vás myslím 
Oběma skupinám si dovoluji Životopis černobílého jehněte doporučit - tedy pokud máte odvahu si četbou připomínat to, co byste možná radši zapomněli, či pokud máte odvahu dozvědět se něco, co byste možná radši nevěděli.
Odměnou statečným (a těm, kdo ve čtení vytrvají i přes jistou nepřehlednost děje a postav) budiž překvapivý a působivý konec knihy, který mně na Životopis černobílého jehněte nedá zapomenout ještě dlouho.
"Jen si zapal, chlapče, nestyď se," řekl major a jakoby na důkaz toho, že je na světě opravdu vše možné, si ležérním gestem sám zapálil cigaretu vyleštěným kovovým zapalovačem. Václav chvíli rozpačitě mlčel a pak řekl: "Ne, opravdu nebudu, já nekouřím, víte. Já jsem muzikant a hraju na klarinet, takže víte, přece jenom... plíce a tak, no..." Druhý důstojník zvedl oči od papírů, pohlédl na Václava a poté na majora. Major pohlédl zpět na náčelníka a řekl: "No to je vlastně důvod, proč jsme si tě pozvali, branče."
Václav nevěděl, o čem major mluví, ale pro jistotu raději několikrát řekl "Aha. Jo, aha."
"Při pročítání tvých materiálů jsme si všimli," začal major,"tvé fotografie." Na chvíli se odmlčel, nasál voňavý kouř bulharské cigarety a pokračoval: "Tvůj původ, tvoje rodina no a tak dále... To je tvoje věc. Do toho nám tady nikomu nic není, ale protože jsi složil hudební zkoušku právě ve hře," podíval se do spisu a po chvíli hledání četl: "ve hře na klarinet - no tak to celou situaci mění." Václav se pohupoval v kolenou a stále nevěděl, kam major míří. "Zkrátka, abych ti to vysvětlil, chlapče. Tvoje materiály jsou v pořádku." Podíval se do nich a svým pravým ukazovákem v nich podtrhával. "Vzorný učeň s vyznamenáním. Nejlepší žák ročníku. Zkouška na klarinet složena na výbornou. Doporučení k okresní posádkové hudbě. Tady se sice říká, že seš málo politicky aktivní, ale v tvém věku je malá politická angažovanost vcelku obvyklá. Ovšem jistě si uvědomuješ, chlapče, že v této politicky velmi složité době, ve které žijeme, je nutné být neustále politicky připravený."
"Já vím moc nerozumím," řekl Václav, ale cítil, že se blíží nějaký průšvih. Když na něj lidi začali mluvit takhle zeširoka a spisovně, nikdy to nic dobrého nevěštilo.
"Jistě, že ne, no ovšem, na to seš přece jenom mladý. Zkrátka imperialistická reakce a její přisluhovači - i u nás. Ano!!! I u nás!!! - nespí a sledují všechny naše kroky." Poté se major znovu na chvíli odmlčel. "Když jsme studovali tvoje materiály," pokračoval major dál, "narazili jsme na tvoji fotografii. A v té samé chvíli jsme si uvědomili, že nám zde vyrůstá problém."
"Mám si nechat udělat novou fotku?" zeptal se Václav, ale začínal tušit, že celá věc bude nejspíš složitější.
"Zkrátka, chlapče," pokračoval major Kosina, "já tě nemohu nechat sloužit u tak reprezentačního druhu vojsk, jako je umělecký hudební soubor, jako je například taková dechovka nebo jako je okresní posádková hudba, že? Takový soubor hraje na přehlídkách, na státních svátcích, na výročích, naší republiky, také hraje naši i sovětskou státní hymnu, také hraje internacionálu a v takovém souboru ty bohužel hrát nemůžeš. Zkrátka, chlapče, i kdybys byl ostříhán dohola, tak by bylo evidentně poznat, že seš, jak bych to tak řek, no že seš černej nebo možná míšenec. No a protože mezinárodní i vnitřní reakce nespí, mohl by tě někdo vidět, no a to, že by tě někdo viděl, by mohlo být zneužito proti naší Československé lidové armádě, a to by zase mohlo oslabit její bojeschopnost a za tu já politicky ručím, a to my tady prostě nemůžeme připustit."
"Ale vždyť jsem udělal zkoušky," řekl Václav.
"Chlapče, ty nechápeš, že tvůj talent, i když to my tady nemůžeme posoudit, není, proč tu dneska jsme, že ano? My jsme tady dneska proto, že musíme vyřešit určitý problém. Ehmmmr," odkašlal si a podíval se povzbudivě na Václava.
"Takže vám vadí," řekl Václav, "že jsem černej, jestli to dobře chápu?!"
"Takhle to prosím tě neber," řekl major Kosina a rozhořčeně vrtěl hlavou, "nám to tady s náčelníkem pochopitelně nijak nevadí, že jo, že ano," řekl major, obraceje se k náčelníkovi, který se s nepřítomným výrazem díval z okna. "My nejsme žádný, že jo... hmmm. Ale musíme myslet na bojeschopnost, že?"
"Rasisti?!" zasyčel Václav. Nato sebou náčelník dívající se z okna trhnul, krátce nejprve na Václava a pak na majora Kosinu pohlédl a znovu se otočil k oknu.
"No tak to, chlapče, ani nevyslovuj, takovýhle slovo," řekl major. "Takovýhle věci nám tady říkat nemůžeš, to si nemůžeš dovolit, že ano."
"Rasisti!!" opakoval Václav znovu. "Vy že nejste rasisti?"
"Tak dost!" křikl major Kosina a bouchl dlaní do stolu tak, že nadskočil i popelník, a náčelník, neúčastnící se hovoru, sebou lehce trhnul, znovu se na Václava a na majora podíval a pak něco majorovi pošeptal do ucha. Po několika vteřinách soustředění se major znovu rozhovořil: "Rozmysli si, chlapče, co říkáš, nezapomeň, že seš odvedenej a že nactiutrhání důstojníka Československý lidový armády by tě mohlo přijít draho! Draho! Moc draho, chlapče!"
Životopis černobílého jehněte, Tomáš Zmeškal, nakl.Torst 2009
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za čas, který věnujete tomu, abyste zde vyjádřil/a svůj názor, ať už je jakýkoliv. Osobuji si však právo nezveřejňovat obchodní spam, za komentář se pouze vydávající.
Autorka