Do pasu nahá, s vidlemi

Vidím ženu na bílém oslu.

 Cizinku.

Co ji vede do našich hor a kdo ji sem poslal? Jestli to byl ďábel, tak nevidím jeho anděly, po pravici, ani po levici.

Samotná žena na oslu. Nikdo ji nedoprovází, ani strýc, ani syn. Zná cestu. Nevidím žádného nosiče, který by vedle ní kráčel, ani pastevce, který by ji doprovázel. Co bude ta cizinka v naší vesnici dělat? Je mladá, prostovlasá, nemá na hlavě šátek, kolem pasu nemá třikrát ovinutý vlněný pás. Její vlasy září na slunci zlatem. Není to obyčejná žena. Pokud vejde do našich domů, neuhlídáme své muže, děti v kolébkách zmizí.

Leila Sebbar je (po matce) napůl Francouzka a (po otci) napůl Alžířanka. V roce 1941 se narodila v Alžírsku, kde také strávila dětství. Od roku 1963 žije v Paříži; její dílo zahrnuje celou řadu románů a esejí, překládaných po celém světě. Její texty, poetické a tajemné, se často dotýkají otázky identit, zejména maghrebských přistěhovalců a jejich potomků ve Francii. V češtině vyšla malá sbírka textů pod názvem Má sestra cizinka v roce 2003 (nakladatelství Es-ma, Brno). Dobrá zpráva pro francouzštináře: knížka je bilingvní a dá se sehnat ještě i dnes.

 

"Ať se zastaví před první zahradou, u budovy školy. Ten dům nepostavily ženy ze zdejších hor, stěny nestojí správně, ani krov, ani střecha. Nejsou zde pevné trámy, které by dům podpíraly, není zde krb, v němž by duchové přijímali naše dary. Je to prázdný dům a prázdný zůstane, i když se do něj ta žena nastěhuje, aby se o něj starala. Kohoutí krev nezabarvila veřeje dveří, prostor nade dveřmi neozdobila rozpraskaná hovězí kůže.

Je to dům nevěrnice.

 

Cizinka na bílém oslu se blíží k vesnici.

 

Nikdo ji nečeká, starousedlíci ji nebudou vítat.

 

Ať dojde na konec cesty, k zahradě jediného významného člověka naší vesnice a vstoupí do prokletého domu, v němž na stropní trám nikdy nepověsili kolébku s nemluvnětem. není tam trám, nebude tam dítě.

Tato žena je sama.

Zavřeme své domy.

Je u nás bez svého muže. její břicho není úrodné každý rok jako ta naše. Nikdo pro ni nevyrobí tkalcovský stav, co by to bylo za vlnu z jejích rukou. Kdo by se odvážil.  

Není to obyčejná žena, je sama, opuštěna svými blízkými, zůstala sama. Mám z té cizinky strach. Ta, o níž nic nevím, ukradla mého milovaného. Je pryč. Nechal tu prázdný dům bez dětí uložených v kolébce. Oheň v krbu už nehoří, duchové pláčou. Opustil dvůr i granátovník, a já nikdy neviděla jeho červené květy. Odešel do města, kde se ženy procházejí nahé, říkali mi to a já tomu věřím. On tam chodí po ulicích, tráví čas v kavárnách, kde sedávají ženy se zářivými vlasy. Viděli ho s tou cizinkou.  

 

Žena na bílém oslu přichází oznámit novinu.

 

Co když nese dopis od mého milovaného, co když mi přichází oznámit, že se vrací ten, jehož každý den volám tam shora od zbožňovaného stromu. Do pasu nahá, s videlmi a odhalenými vlasy jsem krásnější než všechny cizinky ve městě, krásnější než  ta žena na cestě do vesnice. Třikrát jsem na svého manžela volala, a on nepřišel."