"Sněz exkrement!"

"Podle přesvědčení vývojových psychologů si člověk nemůže osvojit jazyk ve společenském vakuu, zbaveném osobních vazeb, vzájemných vztahů a lidských motivací.

Děti se nenaučí hovořit jen podle televize nebo rádia a mladý Tarzan, který se naučí anglicky číst podle obrázkových knížek, patří do říše fantazie. Porozumění smyslu výpovědí u dětí předchází porozumění jazykové struktuře a je jeho základem."  

PhDr. Jan Pokorný se, jak jsem se s překvapením dozvěděla z přebalu jeho výborné knihy, narodil v roce 1982 (hrůza, to už jsem chodila do školy!) a vloni získal na Karlově univerzitě titul PhD. Dnes se věnuje doktorandskému studiu v Ústavu etnologie tamtéž. Víc se mi o tom pozoruhodném mladém muži zjistit nepodařilo - ač předpokládám (a doufám), že v budoucnu o něm ještě uslyšíme.

 

Nakladatelství Grada Publishing mu letos vydalo práci s názvem Lingvistická antropologie - jazyk, mysl a kultura, která je, pokud vím, jedinou publikací tohoto tématu, vyšlou v posledních letech v češtině.

Kniha byla pravděpodobně zamýšlena především jako studijní literatura pro studenty etnologie, kulturní antropologie a lingvistiky, což ale neznamená, že se po přečtení nebude dobře vyjímat v knihovničce (či pod polštářem) "nestudentů". Už přebal knihy po pravdě slibuje, že se čtenář "seznámí s historií a základy etnolingvistiky, vývojem jazyka, rozdíly v řečových normách a chování příslušníků různých kultur a způsobu reprezentace světa, ve kterém žijeme. Dozví se, jak hovoří Austrálci se svými tchyněmi, proč papuánští muži počítají jinak než ženy nebo proč si amazonští indiáni neberou manželky, které mluví stejným jazykem." A dozví se i, že ne všude děti učí mluvit stejným způsobem:

"Výzkum B. Schieffelinové a E. Ochsové však ukázal, že podmínky, v jakých se děti učí jazyk, se kulturně liší. Ve středostavovských rodinách v USA se již ve velmi malém věku k dětem hovoří v tzv.dětské řeči (baby-talk), která se vyznačuje redukcí souhláskových skupin, pomalou výslovností, výraznou intonací, krátkými větami s jednoduchým významem, opakováním a parafrázemi, a často také specifickým slovníkem. V jiných kulturách, které reprezentují například Kaluliové z Nové Guineje, mají děti naopak většinou roli pasivních posluchačů nezjednodušené komunikace dospělých. Děti přesto získají plnou gramatickou kompetenci. Sami Kaluliové jsou údajně překvapeni, když se dozví, že na Západě se k dětem hovoří se zjednodušeným rejstříkem, a nechápou, jak se dítě může v takovém prostředí naučit hovořit gramaticky správně.

 

Tento rozdíl může souviset i s formou domácího života. Ve vysoce individualizovaných domácnostech na Západě stráví dítě většinu času s jedním člověkem a má málo příležitostí sledovat normální komunikaci dospělých. Ve zjednodušeném rejstříku hovoří s dětmi například Tamilové, Inuité, Američané a Evropané. Samojci, některé afroamerické komunity, Jávánci nebo Kaluliové naopak příliš nezjednodušují, pokud je tím postižena gramatičnost výpovědi, a porozumění raději usnadňují dětem častým opakováním. Liší se i postoj k prvním dětským pokusům s jazykem.

 

Některé kultury se snaží interpretovat dětská gesta a zvuky jako snahu o komunikaci již velmi záhy. Podle Wishramů používají nemluvňata svůj vlastní jazyk, kterým se dohovoří i se psy a kojoty,  ale ztratí tuto schopnost, jakmile si osvojí jazyk dospělých. Podle Ašantů spolu mohou nemluvňata komunikovat, nesmí být proto přítomna porodu, aby nenarušovala jeho průběh. Naopak Wapiriové z Austrálie nepovažují dětské žvatlání za skutečnou řeč před druhým rokem věku a podobně jako Inuité na ni ani nijak nereagují. Samojci nebo Kaluliové sice dětské projevy jako snahu o komunikaci vnímají, vyhýbají se však jejich interpretaci, tak jako se vyhýbají interpretaci cizích psychologických stavů obecně. U Samojců je také patrná snaha nechat dítě, aby se přizpůsobilo dospělým, a ne naopak. Místo aby se pokoušeli formulovat jeho pravděpodobný záměr, nechají dítě, aby se vyjádřilo jasněji. V jiných společnostech (athabaská etnika) zase existuje tendence glosovat nejasné dětské výroky pomocí sociálně přiměřených formulací, bez ohledu na jejich skutečné záměry.

 Opravování nebo domýšlení dětských výroků se označuje jako expanze. Japonci při expanzi často přeformulovávají dětské výroky tak, aby byly kulturně a společensky přijatelné.

 

Kulturním konstruktem jsou do značné míry také "první slova", která se od dítěte očekávají a která se hledají v jeho projevech. U Kaluliů se předpokládá, že první slova dítěte jsou "matka" a "prsa." U Gapunů z Nové Guineje je to slovo "odcházím" a jiné projevy asertivity a egocentrismu. U Samojců se za první slova dvouměsíčních dětí označuje kletba "sněz exkrement."

 

Podle B. Schiffelinové má kultura a společenské prostředí na podobu dětské řeči značný vliv. Způsob jazykové socializace ovlivňuje pořadí, v jakém si děti osvojují gramatické kategorie a v multilingvním prostředí také výběr jazykové varianty. I poměrně malé děti jsou citlivé na sociální konotace gramatických konstrukcí a používají výrazy, které jsou přiměřené jejich společenské identitě a roli. Způsob jazykové socializace je spojen i s jevy okolo vymírání jazyků. I když si rodiče často přejí, aby se dítě naučilo jejich rodný jazyk, způsobem jazykové socializace je přivádí spíše k cizím, dominantním jazykovým formám, které podle nich vyžadují větší pozornost a explicitní instrukce (situace haitské kreolštiny v New Yorku)."